Býčí rodeo: Nejdrsnější sport na blátě

Jde o prokletých osm vteřin. Přesně tak dlouho se musí jezdec udržet na býkovi poté, co je vypuštěn do arény. Býk má kolem hrudi ovázaný popruh, kterého se jezdec po dobu jízdy musí držet jen jednou rukou. Býk má přitom kolem slabin ještě jeden popruh, který ho znervózňuje a nutí zbavovat se břemene. To je jeden z důvodů, proč sebou zvíře po otevření kotce tolik hází. Prakticky každá jízda končí pádem a ne každý jezdec se na hřbetě zmítajícího se samce udrží oněch povinných osm vteřin. A kdo vyhrává? Paradoxně jde o podobný systém jako u krasobruslení. Na konci každé jízdy rozhodčí ohodnotí jak jezdce, tak býka body. Člověk i zvíře mohou dostat od 0 do padesáti. Zatímco u člověka jde hlavně o jeho styl, provedení a estetický dojem, býk dostává body za věk, hmotnost a pohyblivost. Posléze se obě čísla sečtou a vznikne bodové hodnocení pro celou jízdu (od 0 do 100).  

V dnešní přetechnizované době nám býčí rodeo připadá extrémně nebezpečné a zároveň pro Středoevropana vlastně jako jakási středověká zábava. Nesmírně populární sport se zrodil z kratochvíle skutečných honáků dobytku neboli kovbojů. Ti mezi sebou začali soutěžit, kdo umí lépe shromáždit stádo do houfu. Tato činnost totiž byla součástí každodenní rutiny, zvířata se musela nahánět do stáda, aby se mohla značkovat. Úplně první rodeo, kde přihlížející museli zaplatit vstupné, proběhlo už v roce 1888 v arizonském Proscotte. V roce 1997 se dvacet vizionářských kovbojů rozhodlo, že z tradiční americké zábavy udělají profesionální sport. Každý vložil do začátku 1000 dolarů. Jejich počáteční investice se proměnila po letech v miliony. Na profesionální býčí rodeo neboli PBR ročně zavítá přes 1,5 milionu návštěvníků.  

A co zvířata, jde rovněž o celebrity? Ptali jste se někdy, jestli býci musí splňovat nějaké limity? Kdo je vybírá? Jestli někdo nemůže dostat hodného a jiný zase divokého? Asociace profesionálních jezdců na býcích neboli PBR (Professional Bull Riders Inc) si vybírá z nabídky asi sedmdesáti chovatelů dobytka z celých Spojených států. Průměrně přitom jeden „velkodobytkář“ vlastní mezi dvaceti až dvěma sty býky. 

PBR má extrémně přísné podmínky pro výběr závodních zvířat. Hodnotí jednak jejich velikost, a jednak jejich momentální formu. V organizaci dokonce existuje funkce, která se jmenuje ředitel výběru dobytka – tím je momentálně Cody Lambert. Ten projíždí Ameriku křížem krážem a vlastnoručně si vybírá zvířata pro rodea Built Ford Tough Series. Na každém „závodě“ se pod jezdci předvádějí býci z nejméně patnácti různých chovů. Každý chovatel pak na jedno rodeo poskytne zhruba sedm až osm kusů dobytka. Býci jsou na místo rodea přivezení 24 hodin před začátkem závodu. Musí se totiž aklimatizovat, odpočinout si a před závodem nesmí být dehydratovaní či hladovět.

U býčích zápasů v minulosti nesměli chybět klauni, kteří odváděli pozornost od jezdce poté, co upadl. Svým nápadným oblečením a líčením lákali pozornost rozzuřeného býka tak, aby mohl hlavní hrdina utéct z arény. Dnes se v Americe o bezpečí „riderů“ starají tzv. pickup men, klaun přesto nechybí. Jmenuje se Flint Rasmussen a jeho hlavní předností je umění komedie. Bývalý učitel a otec dvou dcer je nezaměnitelnou součástí celého býčího sportu. V každém městě si koupí noviny, nastuduje si místní kolorit a lokální události pak mistrně zakomponuje do svého večerního představení. Něco podobného dělá na začátku svého pořadu i Jan Kraus.