Rozhovor
Viktor Dvořák: Vždycky jsem byl lehce mimózní
6. červenec 2015
|
|
Foto Dalibor Konopáč
Foto Dalibor Konopáč
Je milý, bezprostřední a má neuvěřitelně rošťácký pohled. Ve Viktoru Dvořákovi je ale také jakýsi prvorepublikový klid. Možná je to tím, že ho nestresují zprávy. Ani nemohou, nemá totiž televizi.
Čteš noviny?
Ne, už ne. Občas si na ně vzpomenu, když ses někým pustím do debaty o politice. Ale tenhle typ diskusí vedu čím dál méně. Přitom jsem si kdysi kupoval dokonce dvoje noviny, obvykle Mladou frontu a Lidovky…
Ale v novinách přece vycházejí ty nenáviděné divadelní, filmové a já nevím jaké recenze. Zajímá to ještě herce?
Čím dál méně. Vlastně ne. Když jsem přišel k divadlu po DAMU, tak mě kritiky zajímaly. V každém divadle funguje služba, která na nástěnku vyvěšuje recenze na domácí představení a já je vždycky poctivě přečetl, i ty špatný. Nemyslel jsem si, že budu mít jednou stejný postoj jako mí tehdejší starší kolegové – tohle já nečtu, mě to vlastně nezajímá. Po deseti letech zjišťuju, že už k nim patřím a jejich postoj chápu.
Aha, takže negativní vztah k recenzím je jen otázka věku?
Ne, jen si myslím, že u nás kvalitní divadelní kritika vymizela. Je to i tím, že novináři mají čím dál menší počet písmenek na články. Nedávno jsem četl kritiku na nějaké představení, která se vešla do čtyř odstavců! Dokázali sotva popsat děj, na koncepci představení a jak ta koncepce vlastně dopadla, jim už tak nějak nezbylo místo… To se snad ani nedá považovat za kritiku. Mám pocit, že si recenzenti pod sebou už nějakou dobu podřezávají větev. I to je jeden z důvodů, proč mě to zajímá míň a míň. Prostě se tam toho moc nedozvím.
Jsi rodák z Českých Budějovic. Fandil jsi hokejovému Motoru při jeho pokusu o návrat do extraligy?
To šlo mimo mě.
Nezajímá tě sport, nemáš rád klubismus?
Mám kamarády, kteří sledují sport, ale že bych v Českých Budějovicích mezi svými kamarády, kteří nejsou z mé branže, zaznamenal nějaký velký klubismus, to se mi nestalo.
Nezajímal tě klubismus, když jsi byl malý? Nechtěl jsi být depešák nebo metalista?
Ani ne. Když spolužáci měli skateboard, tak mě strašně dlouho trvalo, než jsem zjistil, že něco takového jako skateboardy vůbec existuje. Vždycky jsem byl lehce mimózní a pocit, že jsem o půl kroku za ostatníma, ve mně asi přetrvává pořád.
Já se ještě vrátím k těm jižním Čechám. Když se podíváš na historii svých angažmá, procestoval jsi křížem krážem celou republiku. Jak k tomu pendlování došlo?
Když jsem končil DAMU, měl jsem Prahy tak akorát a chtěl vyfičet pryč, pokud možno co nejrychleji. Dostal jsem nabídku do Olomouce a řekl si: „Kdy jindy budeš mít, kluku jihočeskej, šanci zkusit Moravu, když než teď?“ Pro mě to byl trošičku výlet do exotické části světa. Nikdy předtím jsem v Olomouci nebyl, nemám tam žádné rodinné vazby. Po příjezdu jsem navíc zjistil, že nerozumím některým slovům. To bylo strašný (smích).
Ovlivňují místní přízvuky herce?
To je asi hodně individuální. Já si osobně myslel, že se mi to nestane. Ale když jsem po třech letech přišel do Ostravy a šel namlouvat reklamu, tak mi řekli, že to slyší. To se mě strašně dotklo, protože jsem byl přesvědčený, že to tam není. Ale do půl roku se to upravilo. Nutno říci, že mě na to upozorňovali profíci zvukaři, kteří slyší úplně všechno. Když jsem se pak vrátil do Prahy a šel se natočit do nějakého studia kvůli hlasovému rejstříku a oni se zeptali ,,Vy jste přijel z Ostravy?“ nechtěl jsem tomu věřit. Takže to asi trošku chytám. Když jsem chodil na dramaťák v Budějovicích, kde jsem se narodil, tak se mě učitelka občas ptala, odkud jsem, že mám takový divný intonace a přízvuky. A já na to, že jsem rodilý Jihočech. Asi je to tím, že mám částečně slovenské a rumunské kořeny. Moje máma vlastně nemluví úplně správně intonačně česky.
Když připodobním angažmá v divadlech České republiky k angažmá v hokeji, jak se o tobě dozvědí ti, kteří tě chtěli žargonem NHL draftovat?
DAMU má své divadlo Disk, JAMU v Brně má Martu, konzervatoře mají také svá divadla. Když končíš školu, hraješ inscenace už veřejně pro diváky. Tam by teoreticky měli chodit i ředitelé divadel, režiséři a vybírat si herce.
Když ses začal objevovat pravidelně v televizním seriálu, těšil ses spíš zpět do divadla nebo sis užíval obojí? Co tě bavilo víc?
Mluvíme o První republice, že jo? Seriál se natáčel v době, kdy jsme v divadle zkoušeli jednu z nejlepších věcí, v jaké jsem kdy hrál, takže to jsem se z divadla těšil do televize a z televize do divadla. Ideální stav, ne?
Díváš se na zahraniční seriály?
Ne, protože nemám televizi. Člověk u toho ztratí hodně času, byť by šlo o skvělý věci jako třeba Hry o trůny. Moje úchylka byla sjíždět na YouTube Okres na severu a jiné normalizační perly. Prostě mě fascinujou. I když tohle období už mám taky za sebou. Skoro.
Když už komunistické seriály, tak proč ne Major Zeman? To byla aspoň lepší detektivka, ne?
No jo, ale psaná na reálných základech, což bylo nebezpečné. Okres na severu byla čirá fikce, legrační komunistická pohádka, která se nedá brát vážně. To mě bavilo.
Co jiné seriály?
Baví mě točit je, ne se na ně dívat.
To musíš ušetřit spoustu času. Co s ním děláš?
Jsem hodně v práci a v divadle. Hodně čtu a chodím ven. Výborný je vzít si batoh na záda a jen tak vyrazit do lesa.
Sám?
Jo, nejradši sám.
I přes noc?
Přes noc jen v létě o prázdninách.
Když jsme mluvili o vyznamenáních, zmínil jsi léčitele. Věříš v paranormální jevy?
Věřím. Škoda, že tyhle věci dokážou vnímat pouze jednotlivci. Přitom paranormální jevy jsou běžnou součástí našeho života. My se jich ale bojíme, nebo si je nechceme připustit.
Myslíš si, že existuje Bůh?
Ano, mám to v sobě definované. Dokonce si myslím, že se dostáváme do doby – zaplať pán Bůh – kdy to už není otázka víry, ale poznání.
Nezdá se ti, že žijeme v době, která je hodně dekadentní? Zajímáme se jenom o blbosti, chodíme do chrámů konzumu, nakupujeme věci, které nepotřebujeme…
Víš, co mě fascinuje? Když třeba Apple představuje nový model iPhonu, iDNES to přenáší online. Je to opravdu tak důležité? Kdyby na Zem sestoupil Kristus, tak to bych chápal, ale žhavit dráty světa kvůli telefonu?
Co si myslíš o moderních trendech životního stylu? O veganech, józe, biopotravinách?
Cvičil jsem jógu, zkoušel holotropní dýchání… Jako věřící člověk zjišťuji, že i tudy může vést cesta.
A byl jsi k tomu vedený z domu?
Ne, vůbec. Rodiče jsou ateisti, ti to neřešili.
Kde se to teda v tobě vzalo?
Ani nevím. Ani jsem kvůli tomu nemusel do Indie. Prostě potkáš lidi, kteří tě inspirují a ukážou ti směr. Já si ale se svým Bohem potřeboval povídat už v osmi letech.
Myslíš si, že naše civilizace stojí před zásadní změnou?
Myslím, že jo. Tenhle systém se stejně zhroutí. Žijeme v době, kdy média dokážou udržovat zdání stability. Ale stačí, když padne dolar nebo rubl, a začne se to sesouvat jako domeček z karet.
O čem se bavíš s kolegy v divadle? O práci?
Leda když se sejdou dva herci z různých divadel. Taková ta chronická otázka „co teď zkoušíš“, padne vždycky. Ale u nás tyhle otázky neřešíme. Vlastně si uvědomuju, že rádi mlčíme.
Já myslel, jestli nemáte nějaké téma, na které jste úchylně vysazení.
Ne, spíš jde o formu. Lehce ironické a lehce cynické komentování čehokoliv. Taky si myslím, že jsou herci něco jako funebráci nebo patologové. Potřebují si udržovat od věcí odstup. Na to nejlíp funguje černý humor.
A na závěr oblíbená otázka. Co teď zkoušíš?
Teď nezkouším nic, protože budou prázdniny, ale měli jsem před třemi týdny v divadle ABC premiéru Romula Velikého. Zkoušeli jsme tři měsíce a máme to za sebou.
Kde tě lidi můžou nejdříve vidět?
Po prázdninách ve hře Kdo se bojí Virginie Wolfové v divadle Rokoko.
Rozhovor
Foto Dalibor Konopáč
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
