Táta na premiéru přijde rád. Hlavně, když je tam raut!

Rodačka ze středočeského Rakovníka se dostala do povědomí díky roli ve filmu Rafťáci. I když si její tatínek přál, aby se stala kuchařkou, šla si za svým snem. Dnes patří k nejvyhledávanějším českým herečkám. V srpnu ji mohou lidé vidět v kinech v nové české komedii Přání k narozeninám, ale i jako Ofélii na Letních shakespearovských slavnostech v krásném prostředí Královské zahrady Pražského hradu.

Co dnes říká tatínek? Je rád, že jste ho neposlechla?

Myslím, že je moc rád. I když svíčkovou ode mě by si asi rád dal, ale ještě ji bohužel nedostal.

Chodí na premiéry?

Chodí rád. Ale má oblíbenou větu, když ho zvu: „Bude tam raut?“ myšleno pochopitelně s humorem.

Odkud se vzala Vaše vášeň pro herectví?

Já to nedokážu úplně popsat a dohledat, měla jsem to v sobě od malička. Mám pocit, že mi to bylo přiděleno spíš shůry, než že bych si to vybrala já vědomě. Následovala jsem, co mě bavilo, snažila jsem se učit a zlepšovat a to mě pořád vede někam do nových a dalších vod.

Vaše divadelní kariéra odstartovala v mladoboleslavském Městském divadle, kde jste se seznámila i s Vaším manželem. Jak k tomu došlo?

Ono to seznámení nebylo nikterak romantické, prostě to byl mladý režisér, který tam často režíroval. A já k němu vzhlížela. Je to podle mě jeden z nejlepších divadelních režisérů u nás. Myslela jsem si to ještě několik let předtím, než přeskočila jiskra i v osobní rovině. Takže doufám, že je to objektivní názor. Dělá herecké divadlo, staví velké příběhy postavené na hereckých výkonech. A to je mi blízké. Nenasazuje hercům gumové masky a nepolévá je barvou, což jsou bohužel trendy současného divadla. I když proč ne, jen když to jako divák vidím, nic necítím. Kdežto u klasického příběhového divadla ano.

Nenormální, švihlá a šílená rodina je každá druhá.

Ono to nebylo angažmá. Já v Semaforu hostovala v průběhu boleslavského angažmá. Byl to sen, spolupracovat s Jirkou Suchým a Jitkou Molavcovou. Legendy, o kterých jsem se učila na dějinách divadla.

Teď hrajete v pražském Dejvickém divadle, zkoušíte s Tomášem Klusem Branický zázrak Jana Svěráka, začínáte oprašovat roli Ofélie v Hamletovi Letních shakespearovských slavností… Je pro Vás náročné si pamatovat tolik postav?

Je to záhada ten lidský, potažmo herecký mozek. Někdy to tam uloží, a dokud to potřebuje, tak to tam má. Jakmile to nepotřebuje, pouští to. Ráda si text opakuju před každou reprízou, ale je to spíš rituál, ta hlava to tam prostě má. A já jí za to děkuju. (směje se)

Dvě hry Letních shakespearovských slavností jsou tak trochu v režii Vaší rodiny. Hamlet, kde hrajete Ofélii, je na repertoáru již šestou sezónu, Zimní pohádka, kterou režíroval Váš muž, čtvrtou. Dostal od Vás na začátku nějaké rady?

Né vůbec, to bych si nedovolila. Jen jsem mu jednou připomněla, že na začátku bude světlo, než zapadne slunce. Jinak on je veliký milovník Shakespeara, takže tam se spíš chodím ptát já jeho na nějaké detaily a informace.

Je pro Vás velký rozdíl mezi klasickou divadelní scénou a otevřeným pódiem třeba právě na Pražském hradě?

V Dejvicích jsem ještě nikdy nezmokla. I když i s Dejvickým divadlem hrajeme občas v Řevnicích, většinou až ke konci léta, a bývá taky občas pěkná zima. Jinak je to rozdíl v technice mluvy. A já prostě miluju ten vzduch a stromy okolo. To žádný sál v podzemí nemá.

V srpnu bude mít premiéru nová česká komedie Přání k narozeninám, kde máte jednu z hlavních rolí. Prý jste se při natáčení doslova královsky bavili… 

Jsem moc zvědavá, jak to dopadlo, jestli se našlo aspoň pár záběrů, kde se někdo neodboural nebo nedělal blbosti. Marta (Marta Ferencová, režisérka filmu, pozn. aut.) měla neuvěřitelnou trpělivost a schopnost nás laskavě krotit. Byli jsme většinou venku, v exteriérech, bylo to krásný. Zase jsem se potkala s Evičkou Holubovou a Jardou Duškem. Byla jsem ve společnosti Davida Švehlíka a Jardy Plesla, měla úžasné dětičky, konečně se potkala před kamerou s divadelní kolegyní Simonou Babčákovou a Matějem Hádkem, prostě krása.

Navazuje film nějak na předchozí úspěšný snímek Přání Ježíškovi, kde jste také hrála? 

Jen tím podobným obsazením, jinak je to zcela jiný příběh a zcela jiné postavy.

Jak jste si užila natáčení na Václavském náměstí a na vodě, které producent i režisérka řadili k jedněm z nejobtížnějších?

To byla hrůza. Nebo teda, Václavské náměstí jako takové je fajn, ale byla tam spousta lidí okolo, do toho ten den byli pozvaní novináři. Bylo strašné horko… U řeky mi bylo líp. Ale zase jsem si připadala, že točíme velkofilm. Jako bychom točili Jamese Bonda v ulicích Prahy. (směje se) 

Proč jste roli Veroniky přijala? Rozhodovalo o tom i obsazení a tvůrčí tým? 

Lákala mě ta parta a také se stalo to, co považuju u scénáře za dobré znamení, a sice, že jsem se u čtení smála nahlas.

A samotné natáčení?

Jak už jsem říkala, moc jsem si to užívala. Měla jsem pocit, že jsme opravdu i ve skutečnosti taková trhlá rodina. Myslím, že se v tom každý najde. Nenormální, švihlá a šílená rodina je každá druhá.

Film je o přáních, které každý z nás má. Co byste si přála Vy?

Přání se neříkají, proto se na ně jen myslí, když padá hvězda nebo se sfoukává svíčka.

A co byste si přála, vybrala, kdybyste se musela rozhodnout mezi filmem a divadlem?

Sofiina volba. To nejde. Obojí miluju, obojí mi chybí, když převažuje to druhé. Obecně mám víc divadla, takže kamera je pro mě vzácnější, i když v covidu se to zavřením divadel trochu vyrovnalo. Což je pochopitelně takové hořkosladké.

Jak si vybíráte role? Rozhoduje o tom, jací tam budou další herci, výše honoráře, kvalita scénáře? Co z toho je pro Vás nejdůležitější?

Všechno uvedené je důležité. Ale nejvíc lidé. Ta chuť trávit s nimi každý den, mít se od nich co učit, poslouchat jejich životní příběhy. Pochopitelně i scénář. Dostávám se do věku, kdy si opravdu přeju, aby to mělo hlavu a patu, aby to pro mě bylo zajímavé hraní. Aby to byl třeba pro mě nový žánr, nová poloha.

Kromě jiného jste i vítězkou soutěže StarDance. Ještě tančíte?

Teď jsme měli nedávno zase předtančení na plese s Dominikem (Dominik Vodička, taneční partner ze StarDance) po dvou letech. Potřebovali jsme několik tréninků, abychom to vylovili z hlavy, teda převážně já. Ale taky jsem byla překvapená. Doma jsem nedala dohromady nic, ale pak začala hrát na sále hudba, a já se hned automaticky hýbala. Paměť těla je taky fascinující.

Díváte se na filmy, v nichž hrajete? A dokážete si je užít?

Dívám se na ně. Zajímá mě ten výsledek. Ale objektivně film vidím až třeba za pět let, kdy pozapomínám všechny okolnosti, uklidním se a už nesleduju a nehodnotím jen sebe.

A daří se Vám při tom všem i odpočívat? 

Čím jsem starší, tím víc se o to snažím. Naštěstí máme já i můj muž velkého pomocníka, a to je náš pejsek Barney. Odpočívám s ním, ať už mazlením na koberci, nebo výlety do přírody. Obojí si všichni náležitě užíváme.

Jaký je Váš plán na letní prázdniny?

Letní hraní Hamleta a Branického zázraku. A dovolená. Doufám, že zvládneme moře i hory.

Veronika Khek Kubařová (* 1. června 1987, herečka)

Před kameru se postavila v roce 2003, ve světě filmu se prosadila poprvé rolí v komedii Rafťáci (2006), od té doby natočila desítky filmových i televizních projektů, mimo jiné Lidice, Ženy v běhu, Na vodě, Tři bratři, Poslední aristokratka, Modelář, Přání Ježíškovi, Tajemství staré bambitky 2. Divadelní herectví ji zavedlo na prestižní české scény, jako jsou Dejvické divadlo nebo Semafor. Jen v tomto roce má premiéru šest snímků a několik divadelních projektů, ve kterých hraje.

Previous Next