Zahrál bych si záporáka
Foto Ell Slováková
Zdeňka Piškulu si nejspíš pamatujete především ze seriálu Lajna nebo pohádky Tři bratři. Na televizních obrazovkách si ho nyní můžete vychutnat v jedné epizodě koprodukčního seriálu Planeta Single, který právě vysílá Skylink 7.
Jak jste se vlastně k hlavní roli v seriálu Planeta Single dostal?
Celé to bylo dost narychlo. V pondělí mi volala agentka, že mě poptávají. V úterý jsem si přečetl scénář, který se mi zalíbil. Ve čtvrtek přiletěl režisér z Polska. Sedli jsme si, bavili se o scénáři, o postavě. Ve všem jsme se shodli, a tak jsme si na konci schůzky plácli. Vybral si mě sám Maciek a myslím, že nějaké rozhodovací slovo měli i producenti. Tohle celé se odehrálo pouhé dva týdny před natáčením, takže jsem studoval po nocích a musím přiznat, že to byla hrozná doba. Nakonec práce s Maciejem na place byla skvělá. Byl otevřený všem nápadům a společně jsme to jak na zkouškách, tak na place dávali dohromady.
Koho v seriálu vlastně hrajete, jak byste svou postavu popsal?
Tomáš je žoviální, vtipný, energický mladý muž. Miluje hudbu. Konkrétně rocknroll. Je výborným kytaristou, ale momentálně se na své cestě životem zaseknul a nemůže se pohnout z místa. Nevěří na populární hudbu a tvrdí, že je to všechno jen kopie jiné kopie. Nedokáže poslouchat „svět“ ve všech jeho pestrých barvách. Jeho perspektiva vidění/poslouchání je omezena. V tom mu pomůže láska, konkrétně tedy Paulina. Tomáš se od mých ostatních rolí liší tím, že je to už dospělý muž, co řeší problémy světa dospělých. V mnohém jsme si podobní.
Kdybych se nedal na hereckou dráhu, myslím, že bych teď kopal fotbal za nějaký klub.
A jak se Vám hrálo s polskou hereckou kolegyní Zofií?
Musím se přiznat, že nám se Zofií chvíli trvalo, než jsme probourali ledy. Bylo to tím, že jsme oba introvertní typy a prostě to chtělo čas, ale šli jsme tomu naproti. Díky zkouškám se to prublo před prvním natáčecím dnem, což bylo velmi důležité. Věřili jsme si a dovolili jsme si k sobě věci, jak kdybychom se znali roky. Což znamená, že se nám spolu hrálo velice dobře, přirozeně a bez jakýchkoliv ostychů. Vzájemně jsme se drželi a nepolevovali v soustředěnosti. Když se na natáčení podaří vytvořit takový vztah, jaký jsme měli my dva, tak to patří k věcem, které celý projekt posílí a když se zadaří, tak ho i posunou někam výš. Dodnes jsme v kontaktu a máme se rádi.
Věnujete se v těchto dnech kromě natáčení také divadlu?
Divadlu už se věnuji nějaký čas. Točil jsem od dvanácti let a cca před třemi lety jsem si řekl, že se chci zevrubněji zabývat oborem který jsem vystudoval, tedy divadlem. Jsem v angažmá v Městských divadlech pražských a podařilo se mi tam nastudovat několik krásných představení, které mě hrozně moc naučily. Například Romeo a Julie nebo Roberto Zucco (na obojí jste srdečně zváni). Pomalu cítím, že bych se rád posunul zas někam dál, a tak uvažuji o nějakém studiu v zahraničí. Láká mě Berlín, protože německé divadlo je mi blízké. Dokonce jsem se kvůli tomu začal učit německy, tak doufám, že to neskončí jen u „Wie geht es?“
Máte pocit, že jsou Vám některé role bližší?
Nemám zase tolik zkušeností, abych si v tomto ohledu dokázal udělat ucelený názor. Spíš na to koukám z pohledu charakteru než žánru. Některé role mi byly blíž a některé dál. Ty, se kterými nemám moc společného, jsou větší výzvou a zaberou více studování a zkoumání člověka tohoto typu. Ty, ke kterým mám blíž, mě zas nutí přemýšlet víc sám o sobě a co ze sebe a svých vlastních zkušeností můžu té roli dát. Hrozně rád bych hrál záporáka a myslím si, že by mi to šlo. Lidé, kteří ve svém životě jednají jako záporné postavy, mě vždy fascinovali a díky tomu jim věnuji pozornost, přemýšlím nad jejich jednáním a důvodem toho jednání. Prostě mám zlouny nastudované.
Jak vnímáte současnou kvalitu české i zahraniční kinematografie?
Světová kinematografie se stále pohybuje na stejném měřítku kvality, jelikož zahrnuje celý svět. Všude se najde něco méně a něco více kvalitního. U tak obecného pojmu nedokážu být konkrétní. U české kinematografie mě mrzí jedna věc, když zapomenu, že průměrná kvalita filmů, je spíš horší, ale cítím, že s nastupující generací se vše mění k lepšímu! Mrzí mě, že nejsme více propojení s evropským trhem. Nedokážu říct, čím to je, ale je to škoda. Evropská spolupráce vždy nesla své ovoce, tak by bylo fajn, se tam zas dostat!
Nenapadlo Vás někdy vyzkoušet si roli režiséra?
Být dobrým režisérem je velká frajeřina. Dle mého názoru je to psychicky velmi náročná profese. Dát dohromady celý film a ještě k tomu do podoby, která v divácích může vyvolat emoce, otevřít dialog o daném tématu nebo prostě jen edukovat společnost, chce velkou hlavu, kapacitu a vášeň. Rozhodně bych chtěl tyhle režijní atributy mít, ale zatím nemám pocit, že by tam někde byly. Kdybych měl někdy něco režírovat, tak myslím, že do čtyřiceti se to nestane. Mám dost starostí s herectvím.
A co vyzkoušet si napsat svůj scénář?
Tohle pokušení mám a nápadů mám v hlavě spousty. Napsat dobrý scénář, na kterém stojí celý film, je hrozně těžká práce. Scénář je pro film první stavební kámen. Pokud není dobrý scénář, film nemá šanci být lepší. Tuhle zodpovědnost si na sebe ve svých třiadvaceti brát nechci. Zatím na to nemám. Jak už jsem říkal, stále mám dost starostí s herectvím.
Nemám žádný konkrétní vzor. Koukám na filmy, chodím do divadla, čtu knížky. Ze všech těchto pramenů si vyzobu a uložím v hlavě to, co je pro mě podstatné nebo se mnou nějak rezonuje. V hlavě se mi z těchto detailů utváří názor a myšlenka pro danou práci.
Co byste dělal v případě, že byste se nedal na herectví?
Od dětství jsem sportoval a šlo mi to. Kdybych se nedal na hereckou dráhu, myslím, že bych teď kopal fotbal za nějaký klub. Každopádně bych se stejně nějak motal kolem umění. Mám umělecké prostředí a lidi v něm rád.
Zdeněk Piškula (* 25. června 1998, herec)
Vystudoval Pražskou konzervatoř. Jeho první televizní rolí byla postava Honzy v seriálu Vyprávěj. Dále hrál v seriálech Nevinné lži a Doktoři z Počátků, v pohádce Tři bratři, komedii Poslední aristokratka a v seriálu Lajna. Věnuje se také divadlu.
