Práci má člověk dělat kvůli sobě, ne druhým

V seriálu Případy mimořádné Marty hraje Tatiana Dyková pořádně trhlou matku od tří dětí. Jaké to bylo zase se vrátit k nemluvněti a příkrmům? A proč jí puberta vlastně připadá dobrá a je potřeba mít s dnešními teenagery spíš soucit? I to nám prozradila!

Táňo, Vašemu synovi Františkovi je sedmnáct, Cyrilovi téměř patnáct a Aloisovi deset. Také v Případech mimořádné Marty máte tři děti, nejmladší je ale ještě miminko. Bylo těžké se rozpomenout?

Vůbec, člověk si vzpomene rychle. Nejmenší holčička tam s sebou po celou dobu měla maminku, jejíž úkolem bylo udržovat ji v pohodě. Aby byla napapaná a spokojená nebo naopak hladová, když jsme potřebovali, aby byla nevrlá. (smích)

Musela jste si s ní vytvořit nějaký vztah?

To je hrozně důležité, protože pak je prostě poznat, když Vás zná. Holčičce byl rok a myslím, že jde o takový hraniční věk. Na začátku natáčení jí totiž bylo jedno, v jakých rukách je, bylo to pro ni nové a byla báječně kontaktní. Ale k jeho konci, kdy jí už začaly růst zuby, začala být trošku nevrlá. Pak už to byl malinko oříšek, už se jí nechtělo, chtěla být doma v teple. (smích)

A jak to šlo s těmi většími dětmi? Prvňáčkem a puberťačkou?

Tihle dva jsou chytré herecké děti, které jsou na natáčení zvyklé. Mají respekt, disciplínu, nemají problém brzo ráno vstávat nebo být na natáčení bez rodičů. Nevadí jim, že mezi scénami sedí v karavanu a nikdo dospělý se jim nevěnuje. Jsou opravdu soběstační.

Pojďme od hereckých dětí k těm Vašim. Jak zvládáte pubertu?

A víte, že mně to přijde dobrý? Já si myslím, že když se člověk nebere vážně a důvěřuje tomu, že do dětí zasel nějaký kódy (smích), tak tam zůstanou. Samozřejmě je přirozené, že se tyhle kódy zasypou vším možným harampádím. Mluvím o pubertálních nápadech, pózách, blbých řečech a frajeřinách. Ale stejně věřím, že v nich zůstávají nějaké mravní zásady, soucítění s ostatními nebo sociální inteligence a galantnost. Ale myslím, že s nimi v pubertě musí mít člověk spíš soucit.

Úplně mě fascinuje, že sledováním fotek cizích lidí můžu ztratit tolik času.

Proč?

No, protože je to náročný, a ještě v téhle době je to úplně strašný. Já si vůbec neumím představit, že by mě někdo třeba ve čtrnácti zavřel na dva roky doma s rodiči. To v tomhle věku fakt nechcete. Jsou obrovsky stateční a vědomi si toho, že spousta jejich spolužáků má psychické problémy.

Mladá generace dost frčí na sociálních sítích. A Vy?

Ne, my s Vojtou nemáme žádný sítě. (smích) Na to nemám vůbec čas. Občas se dívám do telefonu třeba maskérce na natáčení. Úplně mě fascinuje, že sledováním fotek cizích lidí můžu ztratit tolik času. Ale mě fakt tyhle věci nechávají úplně klidnou.

A nechávají Vás klidnou i média, která prahnou po Vašem soukromí?

Samozřejmě jsou situace, které si chcete nechat jenom pro sebe, ať jsou těžký, nebo naopak krásný. Ale prostě u nich víte, že kdyby se rozdrobily, ztratí na síle. Nebo řešíte nějaký problém a víte, že o tom nechcete ještě navíc číst. Ale já mám pocit, že se nám z toho zájmu a sledování podařilo tak nějak vymanit. Navíc mi to začalo být úplně jedno, a čím víc mi to bylo jedno, tím spíš opadl zájem se k nám nabourávat.

Opravdu byl pro Vás impulsem k tomu stát se herečkou moment, kdy Vás tatínek jako malou holčičku odstrčil ze svého klína?

Já si myslím, že to bylo trošku dané a osud mě tam tak jako našoupl tím, že jsem si tehdy v těch šesti letech řekla: „Jo, tati, tak ty mě teď nechceš vidět? Tak já vymyslím něco, abys mě viděl furt.“ Myslím, že kdyby se tahle situace nestala, tak bych se k té myšlence taky dostala, ale trvalo by to strašně dlouho.

Fakt si pamatujete na tenhle moment?

Nepamatuju, dostala jsem se k němu, až když jsem se pídila po tom, kde tahle myšlenka vlastně vznikla. Když se mě totiž všichni ptali, proč jsem chtěla být herečkou, tak jsem si uvědomila, že jsem to neměla nijak předurčené. Rodiče nic takového nedělali, do divadla jsem nechodila. Když jsem nad tím přemýšlela, přišla jsem na to, že tohle byl jeden z impulsů.

A myslíte, že jste i v dospívání chtěla ukazovat rodičům, že jste dobrá?

Tohle bohužel máme všichni. (smích) Myslím ale, že je to dobrý motor jen pro určitou fázi, pak je fajn se tohohle programu trošku zbavit, člověk se tím totiž může úplně uondat a přitom nenajde to svoje naplnění, potěšení a vlastně svoji cenu. Protože to dělá pro někoho a kvůli někomu, aby se zalíbil, aby mu maminka zatleskala a byla na svoji holčičku hrdá. A pak chybí radost sama ze sebe. Postupně jsem přišla na to, že bych tu práci chtěla dělat kvůli sobě. V tu chvíli to přestane být tak namáhavý, jde to z vás, z vašeho nitra a najednou je to radostnější a nestojí vás to tolik úsilí.

Tatiana Dyková (* 13. července 1978)

Divadelní a filmová herečka. Hned její první filmová role ve snímku Indiánské léto jí vynesla nominaci na Českého lva. Tuto cenu, za nejlepší ženský herecký výkon, získala za film režiséra Bohdana Slámy Štěstí. Diváci ji mohli, mimo již zmiňovaných, vidět například ve filmech Šeptej, Návrat idiota, Jedna ruka netleská, Vratné lahve, Medvídek, Díra u Hanušovic, Bába z ledu, Tátova volha, Poslední aristokratka ale i v televizních seriálech, mimo jiné, Já, Mattoni, Okresní přebor, Labyrint, Případy mimořádné Marty. Pozornost diváků si získala i na jevišti předních divadel, jako jsou Dejvické divadlo, Národní divadlo, Rokoko nebo Viola a Ungelt.