Rozhovor
Nejhorší, co je, je hrát pořád dokola Dlouhej kouř
14. leden 2016
|
|
Foto Tomáš Beran
Foto Tomáš Beran
S Michalem Malátným jsme si povídali o Chinaski, koncertech, písničkách i festivalech. Co všechno na sebe prozradil, se dozvíte v rozhovoru.
Je pro vás velký rozdíl hrát na velkém koncertě, nebo na festivalu?
Na festivalu se nedá moc čarovat. I když dají se přivézt vlastní světla a tak… Já teda musím říct, že mám festivaly hodně rád. Nikdy jsem neměl, ale oni se to ti pořadatelé naučili dělat. Letos jsme hráli i v dobré časy, takže to mě hodně bavilo. Koncerty v hale dlouho připravujete a vymýšlíte… Tyto velké koncerty si většinou moc neužiju. Musíte přemýšlet, co tam je vymyšlené, aby se to nepokazilo.
Takže u vás nervozita pořád pracuje? I po těch letech?
Já jsem hodně nervák před koncertem. Ale ta nervozita mě vždy nažhaví na tu správnou provozní teplotu. Donutí mě to soustředit se a sebrat se. Ale nervózní jsem vždy děsivě, hrozné.
A jen vy, nebo i zbytek kapely?
Vypadá to, že kluci nejsou. (smích) Tak buď to dobře schovávají, nebo fakt nejsou.
Máte nějaký pokřik s kapelou, který praktikujete před vystoupením?
Máme takový fígl, jak si třeba sto lidí najednou může podat ruku, tak to si tak podáme ruku. A u toho si zakřičíme – to je kousek písničky Davida Kollera – „Adrenalin kobercově bombarduje vjemy!“. Ta písnička se nám strašně líbí. A to si zahulákáme a jdeme hrát. Ale ne vždycky. Někdy si dáme panáka, jindy si zahulákáme a někdy neděláme nic.
Když se vrátím zpět k těm festivalům – využíváte situace a chodíte se tam koukat i na kolegy, nebo přijedete, zahrajete a jedete zase pryč?
Jelikož přes rok nemám moc času, festivaly jsou ideální pro to někoho vidět, i třeba ty zahraniční. Občas jedeme s kapelou i dřív, abychom někoho viděli. Nebo jedeme naopak později. Takhle jsem třeba bohužel viděl Village People. To bylo pro mě zklamání letošního roku. To byla tak špatná a laciná diskotéka, že to bylo až děsivé.
Koho z vašich kolegů si rád poslechnete?
Mám slabost pro Buty, ty si koupím vždycky. A nenechám si ani ujít šanci je vidět. Taky mám rád IMT Smile. A hrozně se mi líbí česká kapela Doctor Victor. Z cizích kapel si ujíždím na Stereo MC’s a taky se mi líbilo poslední CD Nicka Cavea, to jsem mu teda sežral, na něj bych šel hned. Líbí se mi kytarové party, co to dělají jakoby postaru, ale vlastně to dělají moderně. Faith No More mě taky baví.
Shodnete se na muzice v kapele?
Když se povede koncert a máme dobrou náladu, tak spolu dokonce i posloucháme hudbu. (smích) U2 v autě občas znějí… Ty mají kluci rádi, to vím. Je to ale těžké. V této branži jste pořád někde v kraválu, a tak prostě občas chcete jen klid a ticho, protože už toho máte plné zuby. Teď jsme třeba poslouchali poslední desku Davida Kollera, ta je hodně těžká, ale na popáté už se mi to i začalo líbit. (smích)
Co nám můžete říct o vašem akustickém koncertě, který v září proběhl v Praze?
Chtěli jsme zahrát akusticky desku Rockfield. A řekli jsme si: „Pojďme oslovit někoho, kdo nám pomůže.“ Padlo jméno Vlasta Redl a ono to klaplo. Pak nám to pomohl u sebe na chalupě překopat a i si s námi zahrál. Jediné, co mě mrzí, že ten koncert byl v září. Byl jsem z letních festivalů dost unavený, měl jsem vybité baterky, a tam jsem to cítil… Snažil jsem se to dohnat vínem, ale myslím, že to asi nebylo moc šťastné… (smích) Na ten záznam se podívám asi až za pár let… Ne, musím se na to teď podívat, protože si to musím poslechnout, nedávat tam falešné věci… Tohle jsou trestné poslechy…
Na akustickém koncertu jste hráli písně z Rockfieldu plus nějaké staré hity. Podle čeho jste vybírali staré písničky, které tam zařadíte?
My už víme, které znějí akusticky dobře a které ne. Taky to musí tu kapelu bavit. Chce to ten sled písní pořád měnit. Nejhorší, co je, je hrát pořád dokola Dlouhej kouř. To už úplně nenávidím. (smích) Dlouhej kouř teď nehrajeme, teď je dobré období. Teď se tím nemusím trápit. (smích)
Je ještě nějaká písnička z vašeho repertoáru, která vám leze na nervy?
Nevím, co s tou Klárou. Já bych ji nejradši nehrál. Pár let jsme ji hráli v takové rychlejší verzi, teď jsme to zkusili hrát zase postaru, ale podle mě to nefunguje, já bych se na to vybodl. Ale chápu, že lidi to baví.
Zeptám se na jednu písničku z vašeho prvního CD. Jmenuje se Veverka. Hrajete ji ještě?
Vůbec. Hráli jsme ji kdysi. Je to zvláštní píseň. Mně přijde taková divadelní. Já rád tahám zpět na světlo staré věci, ale kluci (z kapely – pozn. red.) to moc dělat nechtějí. Za A se to musí učit (smích) a za B mají pocit, že lidi musí mít pořád ruce nahoře a musí zpívat. A že jakmile nezpívají a jen stojí a poslouchají, tak to není dobře. Ale to přece je dobře. Vždyť si ten koncert můžou užít i tak. Takže Veverku možná ještě vytáhneme, ale šance je velmi malá. Je to těžký oříšek pro Veverku. (smích)
Na co se můžeme těšit od Chinaski v nejbližší době?
Teď se chystáme do Austrálie, kde natočíme dvě nové písně. Jedna mi přijde opravdu skvělá! (smích) Rozumíte, s některými písničkami se s prominutím strašně dlouho serete, trvá to a má to deset verzí. A některé písničky přijdou samy a jakoby mimochodem. Se ženou jsme konečně dodělali letos chalupu. A k narozeninám jsem dostal piáno. Od té radosti, že je chalupa dodělaná a už nemáme záchod na dvorku, jsem zasedl k piánu a píseň byla na světě. No a tuto píseň budeme v té Austrálii točit. Pracujeme ale i na nové desce. Rockfield nás dost nakopnul, máme chuť dělat, kluci nosí nové nápady. I vydavatelství je nabuzené úspěchem. V Čechách se nám ale už točit nechce. Užili jsme si tu Anglii. Je to takový skvělý psychologický moment – prostě odjet s kapelou jinam.
Je velký rozdíl natáčet tady versus jinde ve světě?
Psycho – psychorozdíl. Nejde o techniku nebo peníze. Spíš jde jen o to, že jste odříznutí a jen tvoříte. Máme takové neskromné přání – jestli budeme točit další desku, chtěli bychom ji natočit zase někde jinde.
Rozhovor
Foto Tomáš Beran
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
