Když je nejhůř, koukám do nebe

Jak zvládá matka tří dětí život ve světě paralyzovaném covidem a co ji dokáže uklidnit v rozbouřených dnech? Na tyto a další otázky jsme se ptali Olgy Menzelové, ženy, která strávila 20 let svého života s oscarovým režisérem Jiřím Menzelem, od kterého se toho, dle vlastních slov, hodně naučila. Jaké má cíle a do čeho vkládá své naděje pro následující léta?

Vystudovala jste produkci na DAMU a v tomto odvětví se živíte, mimo jiné organizujete výstavy. Na kterou jste nejvíc hrdá a proč?

S výstavami to mám jako s dětmi. Mám je ráda úplně všechny, ale zmínila bych hlavně tyto tři: Wintonovy vlaky, Rozmarná léta Jiřího Menzela a Vodu a Civilizace. A nyní je již na obzoru další – Energie a civilizace.

Jak velkou ránu tomuto odvětví zasadil rok 2020 a pandemie koronaviru? Hledáte nové způsoby, jak výstavy pořádat?

Obecně velkou, ale mám to štěstí, že své výstavy od začátku koncipuji jako venkovní, tedy takové, které jsou přístupné bez vstupného 24 hodin, 7 dní v týdnu. Dnes se tomuto konceptu říká anticovidový. Jsem moc ráda, že tomu tak je, obzvláště v tomto bezčasí, kdy člověk v důsledku zmatečných opatření skoro nic nemůže.

Využila jste, nebo jste se aspoň pokusila získat podporu v některém z covidových programů? Jak náročná a stresující to byla zkušenost?

Nevyužila, zatím to zvládám sama a jsou zde mnohem potřebnější lidé, kteří si pomoc zaslouží.

Jako matka dětí ve školním věku jste určitě měla plno práce i se zvládnutím distanční výuky. Co na to děti? A nebojíte se, že bez docházení do školy dojde ke zbrzdění jejich vzdělávání?

Starší dcera je tím zasažena naplno a musím říci, že míra frustrace je nezměrná. Tím, že jsme jako jediná vyspělá evropská země uzavřeli školy prakticky na rok, jsme si zásadně poškodili naši budoucnost, a to na roky dopředu.

Věřím naší společnosti, která prokázala, že se umí spojit a dokázat velké věci

To asi hodně souvisí s politickým vedením země. V listopadu 2019 jste si v rozhovoru pro Český rozhlas Plus postěžovala, že v české politice není spojující prvek. Řekla jste: „Tady prostě není osoba, která by spojovala.“

To mně právě připadá, že je obrovská chyba. Dřív tady bylo pořád něco, co by nás spojovalo. Předtím to byl společný nepřítel. Lidé tvořili a měli pocit sounáležitosti, ale já to teď moc necítím. Mám pocit, že společnost je rozpolcená a že lidé nemají ke komu vzhlížet. A to, co se děje na Pražském hradě, se mi úplně nelíbí. To, jakým způsobem náš prezident společnost rozděluje, a ne stmeluje. To si myslím, že je hlavní funkce prezidenta, který by měl národ spojovat, a to já tady nevidím.

Vnímáte některou z aktuálních snah spojit české voliče pozitivně? Nebo to pořád není ono?

Myslím, že až čas a letošní volby ukáží, jak na tom jako občanská společnost jsme. Stejně tak jako ty prezidentské…

Na co se v roce 2021 těšíte? Do čeho vkládáte naděje?

Vkládám naděje do dětí, že v této zemi budou mít budoucnost. Věřím naší společnosti, která prokázala, že se umí spojit a dokázat velké věci.

Co je pro Vás teď největším cílem do budoucnosti? Odkud o Vás uslyšíme?

Stále mě baví výstavy ve veřejném prostoru. Je to smysluplné a pozitivní ovlivňování veřejného mínění. A nejen českého. Na podzim bude expozice Voda a civilizace instalována v Tel Avivu na břehu moře a jsme v jednání také s Vatikánem.

Zájem bulváru o Vás stále neupadá, naučila jste se to už odfiltrovávat?

Vlastně si z něj moc nedělám. Pokud se někdo živí tím, že z křoví fotí cizí děti a lidi, tak to mluví za vše. A kdo čte bulvár a řídí se jím, taky o sobě něco říká.

Když na to přijde chvíle, na co nejraději ze svého života vzpomínáte?

Jsou to samozřejmě děti a pak nezapomenutelných dvacet let s Jirkou.

Prošla jste si strašně těžkým životním obdobím, které Vás jistě zocelilo. Je něco, co byste našim čtenářům poradila, co by jim mohlo pomoct zvládnout dnešní dobu plnou nejistoty a obav?

Věřím, že svět má smysl a svůj řád, že jsme tu proto, že máme každý nějaký úkol. Proto je každé nové ráno darem. A když mi je nejhůř, tak se koukám na nebe. Ten pohled vzhůru mi dává zároveň pocit pokory a touhy se zvednout a něco dokázat. A Jirka mě půlku mého života, kdy jsme byli spolu, učil, že člověk se má naučit vidět život vždycky z té lepší stránky.

Olga Menzelová (* 25. ledna 1978, producentka a podnikatelka) 

Olga Menzelová (rozená Kelymanová) je filmová producentka a podnikatelka. 20 let svého života strávila po boku oscarového režiséra Jiřího Menzela, za kterého byla od roku 2004 až do jeho smrti v roce 2020, vdaná. Seznámili se, když s ním dělala rozhovor pro rozhlas. Má dvě dcery a jednoho syna, nejstarší Annu Karolínu, prostřední Evu Marii a nejmladšího Alberta. Věnuje se produkci venkovních výstav po celém světě, které díky jejich charakteru může pořádat i ve světě postiženém koronavirem.