Rozhovor
Andrea Hlaváčková: Jsem ráda, že jsem kus světa přivezla do Plzně
26. únor 2015
|
|
Foto Dalibor Konopáč
Foto Dalibor Konopáč
Když se usměje, rozzáří se celá místnost. Andrea Hlaváčková má ten nejupřímnější úsměv, který odzbrojil i našeho ostříleného fotografa. Měli jsme štěstí, že jsme držitelku dvou grandslamových titulů a olympijské medaile odchytili během pěti dnů, kdy náhodou zavítala do České republiky.
Tenis je určitě individuální sport, dá se ale považovat čtyřhra za kolektivní?
Tak je to takový mix. Záleží na tom, jestli jste čistě deblový hráč, anebo jestli kombinujete singla a debla jako já. Protože pokud jde jen o čtyřhrové páry, tak jsou to holky, které cestují jen spolu, trénují spolu, věnují se tomu i doma mimo turnaje. V případě mě a Lucky (Lucie Hradecká) trénujeme na singla každá zvlášť, a pak se potkáme na turnaji. Takže to za týmový sport považovat nelze. Něco mezi.
Tenistky se potkávají v šatně před zápasem se svými soupeřkami, což je asi docela výjimečné. Pozorujete se před utkáním? Jak to vlastně probíhá?
Myslím, že všechny se snažíme před zápasem vidět se se soupeřkou co nejmíň. Rozhodně si spolu nepůjdeme pokecat k obědu a v šatně se nebudeme vyhledávat. Je tam většinou dost prostoru, šatny jsou velké, aby si každý našel svůj kout a staral se o své. Takže příběhy o tom, že spolu sedíme v šatnách, řekla bych, jsou hodně nadnesené. Nevidím v tom žádný problém, je to pro nás úplně normální.
Ani oční kontakt neproběhne? I z toho lze usoudit, jak na tom zrovna soupeřka je…
Samozřejmě, že proběhne. Člověk ty soupeřky sleduje celý rok, celou sezonu. Víme, jak je na tom která holka s kondicí, jak hodně trénují, v jaké jsou náladě. Protože na turnajích procházíme i různými bolestmi a strastmi, a někdy máme i blbej den, což je na vás vidět. Někdy je to prostě náročné, ale člověk si tyhle emoce musí hlídat, a neměl by je ukazovat, protože nikdy nevíte, kdo bude váš soupeř příští týden. Proto tam nevznikají moc silná přátelská pouta.
Existují nějaká pravidla, jak se zachovat, když už nechcete hrát ve čtyřhře se svojí spoluhráčkou? Když už to třeba nejde sportovně ani lidsky?
Neřekla bych, že existují nepsaná pravidla, každý to má podle svého. Domluví se na dobu, po kterou budou ty dvě spoluhráčky hrát. Schválí si seznam turnajů, na které spolu pojedou, a většinou ke konci sezony, někdy v září, říjnu se začnou domlouvat na příští rok. Tam zjistí, jestli to dál platí, nebo jestli se má něco měnit.
Rozhodujete se v takových případech sama nebo s trenérem?
Samozřejmě, že všechna svoje rozhodnutí konzultuji s trenérem. Kam pojedeme hrát, jak nám ta čtyřhra jde, nebo nejde. Ale finální rozhodnutí je na mně.
Teď jsem postřehl, že jste se svoji stálou parťačkou ve čtyřhře, Lucií Hradeckou, nehrála. Každá jste hrála na úplně jiném turnaji. To se stává?
Jo, i to se stane. Tím, že nejsme čistě deblový pár, který by jezdil jen na turnaje čtyřher, a jenom spolu, stává se často, že jsem jinde. Teď třeba bude Lucka na turnaji v Riu a já ve Švýcarsku. A pak se potkáme v Mexiku, budeme spolu hrát další čtyři turnaje
a pak se zase rozjedeme na několik týdnů každá jinam.
Vyhrála jste French Open a US Open, mate nějaký plán, jak rozšířit sbírku grandslamových vítězství?
Já myslím, že se to nedá takhle říct. Každý Grand Slam je obrovská výzva, každý Grand Slam je příležitost, jak udělat skvělý výsledek, a bylo by krásné vyhrát další. My se ale musíme soustředit na to, abychom na něm měly tu nejvyšší možnou výkonnost a abychom byly na něj připravené a rozehrané. To znamená, abychom nahrály dost zápasů před Grand Slamem. Pro nás je každý Grand Slam, kde zůstaneme do druhého týdne, což znamená do čtvrtfinále nebo semifinále, velký úspěch. Pokud by nastala úžasná konestelace hvězd a povedlo se nám to znova vyhrát, nebo se dostat do finále, budeme rády a bude nám jedno, jestli to je znovu French Open.
Takže neexistuje speciální příprava například na travnatý Wimbledon, který Vám chybí ve sbírce…
Ne.
Váš tatínek je vrchní sládek Plzeňského Prazdroje a ke své profesi poznamenal, že dcery nepokračují v pivní odbornosti, protože se daly na dráhu sportujících právniček. Jak to myslel?
Moje sestra je advokátka. Hrála tenis profesionálně do čtyřiadvaceti, pak dodělala školu a teď už je právničkou. V jejím případě se to přesně splnilo. Já jsem po jejím vzoru také šla na práva, ale ta jsem musela před pěti lety přerušit, abych mohla jezdit po turnajích. Vůbec jsem nestíhala zápočty a zkoušky. A to se nezlepšilo, naopak po úspěších přišlo více tenisu, a já už jsem pak na studium nenavázala.
Plánujete se k právu někdy vrátit?
K právu určitě ne. Já jsem to studovala dva a půl roku a nebavilo mě to. Není to nic, co by mě nějak naplňovalo nebo zajímalo. Zkusila jsem si to, něco tam bylo zajímavé, ale není to nic pro mě. Pak jsem studovala semestr americkou univerzitu, obor komunikace a marketing, a to mě baví mnohem víc. Určitě bych se chtěla tímto směrem po tenisové kariéře obrátit. Už teď se těším na spolupráci s rádiem BBC kde budu v době turnaje Indian Wells komentovat tenis. Práce v televizi spojená se sportem by byla mým snem.
Jakou hraje roli Váš lokální patriotismus. Jste Plzeňačka tělem i duší?
Plzeň je mi hodně blízko a jsem vždycky strašně hrdá, když se nám povede něco ve fotbale nebo v hokeji. Posledních pár let se nám daří v obou sportech a ještě i v házené. Spousta tenistek je z Plzně, i když už dneska nehrají. Sport je v Plzni fakt velký a je krásné vidět, když se třeba objevím na nějaké akci, že mě lidé znají a fandí. Týden po Fed Cupu jsem byla na fotbale, když reprezentace hrála proti Islandu, a moc mě potěšilo, že mi tam lidé gratulovali. Je to příjemný pocit, že jsem kus světa přivezla do Plzně.
Když byste se musela rozhodnout, jestli fotbal nebo hokej?
Hokej!
A proč?
Větší zábava, akčnější, rychlejší. Tvrdší chlapi.
Děláte se slavnými plzeňskými sportovci nějaké dobročinné akce?
To jste se docela trefil do černého. Já mám nadační fond Andrey Hlaváčkové. Snažím se shánět peníze pomocí aukcí nebo zápasů. Věnuju se handicapovaným dětem. Dlouho jsem hledala, až jsem se před olympiádou seznámila s paní, která vytvářela stacionář Centrum Hájek. Postupně se přidávali další plzeňští sportovci: Filip Pýcha, Martin Straka, Roman Kreuziger, František Raboň a pak fotbalisté.
Poznáte Plzeňáka podle přízvuku?
Já Plzeňáka poznám, ale nemyslím si, že zrovna já mluvím silně plzeňsky.
O Plzeňácích se tradují různá klišé.
Já spíše poznám lidi z Domažlic, kde už sám přízvuk člověka zarazí. Ale myslí si, že v Plzni to tak silné není. Trochu zpíváme.
A „kucí ze z Plzně“ to se neříká?
Kucí ano. Ale „ze z Plzně“ neříkáme.
Jak se Vám vyrůstalo okolo plzeňského piva? Máte vůbec ráda pivo?
Mám. Tedy jedno. Jedno malé a tím končím. K pivu jsem měla vždycky blízký vztah. Můj pradědeček, dědeček a táta v pivovaru pracují na vysokých postech. S dědou jsem se o pivu hodně bavila.
Máte ráda tu vůni sladu?
Mně to nevadí. Je to vůně domova, myslím Plzně. Pivo je zdravé pití. Doplňuje minerály a vitamíny, já si ho dám i na turnajích, když mám za sebou těžký den. Jedno ano, dvě už ne. Pokud se chci pobavit, tak si dám jiný nápoj (smích).
Používáte tedy pivo jako iontový nápoj?
Když si dám dobré jídlo, třeba dobrý český nebo německý mastný oběd, tak si musím dát pivo. To se nedá zapíjet vodou nebo colou.
Vy můžete jíst mastná jídla?
Můžu. Někdy. Samozřejmě ne před zápasem.
Jágr prý jí před zápasem boloňské špagety…
Také jíme špagety, furt jenom špagety a rýži a křehké maso, kuře nebo ryby. Saláty, ovoce. Já mám štěstí, že nepřibírám na váze, tak si mohu dovolit takové hříchy jako česká kuchyně.
Tenisti během zápasu ukusují banán. To je nejvhodnější jídlo?
Banán je nejlepší na doplnění energie při výkonu. Nezatíží vám žaludek a nedostanete hlad.
Nedávno byl v televizi trénink Rogera Federera a on se tam vlastně většinu dne protahoval – strečoval… Tak to děláte i Vy?
Porovnávat jakéhokoliv tenistu s Federerem je špatně. Je to tenisový genius, navíc už je mu kolem čtyřiatřiceti, takže v jeho věku už se moc netrénuje. Spíše potřebuje, aby jeho tělo bylo fit, než aby bylo nadřené. Já už se také nepohybuji v nízkých věkových kategoriích, takže z kvanta tréninku ubírám a věnuji se regeneraci.
Co Vás v dětství motivovalo, když Vám to nešlo?
Rodiče. Je důležité, když vás k tomu vedou, nechci říct tlačí. A nestačí, když vás na trénink dovezou, musí tam i být. Pak to třeba s vámi hodnotí a požadují výsledky.
Směla jste jako malá sladkosti? Dneska jsou rodiče úplně vystrašení z všudypřítomného cukru.
Jasně. Máma byla ráda, že jsem vůbec něco snědla.
Na co se těšíte, když občas porušíte životosprávu?
Já si dám smažené jídlo. To asi všichni. A když si dám hranolky nebo smažené maso, tak to mi dělá hrozně dobře (smích), nebo hamburger!
Rozhovor
Foto Dalibor Konopáč
Nemáte ještě Skylink? Není nic snadnějšího – Přejděte ke Skylinku!
