Wolfblood: Zvíře v nás

Z náte to: oknem se do ložnice vkrádá mrtvolné světlo úplňku a vy ne a ne usnout. Jímají vás křeče, na zádech raší chlupy a z dásní se derou tesáky. S nadlidskou silou vyskočíte z postele a dlouze zavyjete na měsíc. No dobře, nejspíš se vám diagnóza zvaná lykantropie, tedy proměna ve vlkodlaka, prozatím vyhýbá. Knihy, filmy či počítačové hry se to těmito tvory ale jen hemží.  

Vlkodlak nás provází už po tisíce let: na proměnu ve vlka věřili už naši indogermánští prapředci někde ve stepích Střední Asie a v různých podobách lze tento koncept nalézt v kulturách po celém světě. Tam, kde se vlci nevyskytují, je nahrazují tygři, hyeny nebo pumy, původ fenoménu tedy zřejmě leží ve fascinaci predátorem, kterého člověk vnímal jako ohrožení i konkurenci.

Starořecký zeměpisec píše o Lykáónovi, který byl odsouzen k proměně ve vlka proto, že obětoval svoje dítě Diovi, aby vyzkoušel jeho moc. S vraždou, kanibalismem a zneuctěním památky mrtvých zůstal vlkodlak spojen i na přelomu středověku a novověku. V Evropě bylo pronásledování domnělých vlkodlaků také součástí lovů na čarodějnice. 

Něčím doslovným zvlčením si lidé často vysvětlovali skutečné zločiny, které spáchali lidé, jindy šlo o hysterii vyvolanou nečekaným výskytem vlků. V kraji Gévaudan na jihovýchodě Francie je ovšem zdokumentované rozsápání osmi desítek mužů, žen a dětí tvorem, který prý nemohl být ani člověk, ani vlk. Stalo se tak na konci osmnáctého století, v rakouských a bavorských Alpách se však na vlkodlaky věřilo ještě o sto let později.

Později se vlkodlaci spolu s upíry stali hlavními účinkujícími v rodícím se hororovém žánru, prve jako krvelačné kreatury. V moderní popkultuře ovšem získávají podobně jako upíři stále sympatičtější, potažmo lidské rysy, jako v sérii filmů pro teenagery Stmívání nebo britském seriálu Wolfblood, který si získal velkou oblibu diváků a v jehož rámci vznikla v produkci BBC stejně úspěšná série dokumentů o skutečném životě vlků.