Oasis: Když flákání bývalo cool

Na začátku deváté dekády minulého století do hitparád populární hudby nečekaně vtrhly tvrdší kytary a neslýchaně upřímné texty. Personifikací grunge byl samozřejmě Curt Cobain, týpek od vedle, co spíše než drsňáckým sebevědomím metalových bohů sršel pochyby a světobolem. Namísto kůže a extravagantních ozdob nosil trička ze sekáče a sešmajdané tenisky. Nirvaně a jí podobným kapelám se podařilo zachytit neurčitý splín americké bílé mládeže, aniž by však slevily z tvrdého zvuku a naléhavosti. A co na to Británie?

 

Ostrovní scéna vždy platila za trochu chytřejší, vtipnější a umírněnější než ta americká. První významnější průnik nové kytarové muziky do hudebního mainstreamu se v roce 1991 podařil partě studentů umění jménem Blur, načež byli kluci vysláni na turné do Spojených států. Ukázalo se ovšem, že jejich brnkání v Americe nikoho nezajímá a domů se vrátili s jasnou misí: musíme vymyslet něco vlastního, máme přece na co navazovat, Beatles a Rolling Stones počínaje.

 

Blur spolu s kapelami jako Suede, Pulp a samozřejmě Oasis našly patřičně hlasitou odpověď britské dělnické třídy na středostavovskou sebelítost ze zámoří. Brit pop z průměrnosti udělal svého druhu hrdinskou pózu – flákačství a neučesaný život najednou nebyl prázdný a nudný, ale docela cool postoj. V roce 1994 vydali Oasis album Definitely Maybe, které se stalo průlomovým i co do mezinárodního ohlasu nové vlny britské kytarové hudby. Pecky jako Wonderwall nebo Don’t Look Back In Anger si dodnes pouštějí lidé po celém světě. 

 

Je to hudba z časů, kdy se Británie zvedala opět na nohy po éře thatcherismu, době úpadku tradičního průmyslu a masového propouštění, na které vláda reagovala demontáží sociálního státu. Svému zoufalství dávali tehdejší mladí průchod v punku či skinheadství. Brit pop sice byl také důrazný, ale tak nějak ležérně, s nadhledem a s pozitivním výhledem. Ten zřejmě převládal i v postindustriálním Manchesteru, kde se kapela kolem věčně svárlivých bratrů Gallagherových zrodila.

 

Jejich deformovaný vztah poznamenaný nelehkým dětstvím s otcem alkoholikem – spolu s novým životním stylem, určovaným drogovými excesy a chozením s modelkami – nakonec zapříčinil rozpad kapely, v roce 2009 již beztak bezvýznamné. Starší Noel napsal většinu písní Oasis, cítil se ale ve stínu svého charismatického bratra a po rozchodu se vydal na středně úspěšnou sólovou dráhu. Zvuk devadesátkového brit popu by každopádně v dnešní „Brexitánii“ už tolik neobstál, rozhodně ne ve zchudlé a naštvané střední Anglii, odkud Oasis pocházejí.

 

Více najdete v tabletovém magazínu, který je dostupný pro iOS a Android, nebo pro PC.