Klasický rock: Co rockera nezabije, to ho posílí

Richards vyrůstal v městečku na jihovýchodě Anglie, kde měl nějakou dobu za souseda malého Micka Jaggera. Chlapcův učitel zpěvu přijal Richardse do pěveckého sboru, se kterým vystupoval dokonce ve Westminster Abbey před samotnou královnou. Už tehdy ovšem byl pěkné kvítko a v roce 1959 vyletěl ze střední kvůli chronickému záškoláctví.

 

Posedlost hrou na kytaru jej přivedla na uměleckou školu poblíž Londýna. Jednoho dne v příměstském vlaku potkal kamaráda z dětství Jaggera, který dojížděl na prestižní London School of Economics. Richards s sebou náhodou vezl krabici alb Chucka Berryho či Muddyho Waterse a společný zájem okamžitě oživil dávné přátelství. 

 

Dál ten příběh známe – hudební časopis Rolling Stone vyhlásil Richardse čtvrtým v žebříčku stovky nejlepších kytaristů. V seznamu pěti set nejslavnějších písní všech dob, který sestavil tentýž časopis, je hned čtrnáct skladeb od autorské dvojice Richards a Jagger.

 

Richardsův příběh má ovšem i svou divočejší stránku. Říká se o něm, že je odstrašující příklad toho, co s člověkem udělají tvrdé drogy, když jej nezabijí. Koncem šedesátých a průběhu sedmdesátých let do sebe cpal obrovské množství čehokoliv, od čeho si sliboval rauš, prý šňupal i popel svého otce. 

 

Pětkrát byl za držení drog zatčen a jednou dokonce musel nastoupit do vězení. Když u něj v Torontu v roce 1977 policie našla větší množství heroinu, hrozil Richardsovi až doživotní trest za distribuci mimořádně nebezpečné drogy. Nakonec však bylo obvinění zmírněno na pouhé přechovávání, a to výměnou za skutečnost, že hudebník nastoupil odvykací kůru v Americe.

Ta zabrala a Richardsovi bezpochyby zachránila život, takže ve čtvrtek, 18. prosince, oslaví jednasedmdesáté narozeniny. Má pět dětí a pět vnoučat, a jako knihomil se letos dal na psaní knih pro děti. Tak hodně štěstí, Keithe.