Keltské rytmy: Jak dobyly svět

Je to jako by se lidé po celém světě oblékali do vzorů převzatých z kyjovského nebo liptovského kroje, učili se na cimbál a hráli hudbu inspirovanou lidovými melodiemi z jižní Moravy. Jana Kirschner by na svých světových turné plnila stadiony a Tomáš Klus visel na plakátech v dívčích pokojích od New Yorku po Tokio. Ne, že by čeští a slovenští populární hudebníci ve světě úplně zapadli, ale díru jako těm irským se jim do něj udělat nepovedlo.

Čím to je, že se keltská hudba nejenže ve víru globalizace udržela, ale napodobují ji či z ní čerpají přinejmenším v celém západním světě? Jak to, že ze zeleného ostrova pochází překvapivě velká část globálních hvězd snad všech žánrů populární hudby? Poprockoví U2, Cranberries nebo Corrs stejně jako tvrdší Thin Lizzy a My Bloody Valentine, folkaři Van Morrison a Glen Hansard, zpěvačky Sinéad O‘Connor či Enya. Anebo třeba chlapecké skupiny Boyzone a Westlife.

Jednou odpovědí je pochopitelně angličtina, se kterou se lze na globálním hudebním trhu prosadit nesrovnatelně snadněji, než s malým slovanským jazykem. A pomáhají také konexe: ve Spojených státech žije silná irská komunita, která opečovává před mnoha generacemi přivezené tradice a dále je rozvíjí například do keltského punkrocku, jehož hvězdy jako Flogging Molly, Dropkick Murphys nebo The Real Mckenzies pocházejí z opačné strany Atlantiku, než na které byste hledali Irsko.

Aby se v posledních desetiletích stala populární daleko za hranicemi ostrova, musela si irská či keltská hudba svůj svéráz zachovat po stovky let. Tomu přispěla relativní odlehlost země na samém konci Evropy a zaostalost irského venkova, kde se ještě před sto lety žilo skoro jako ve středověku. Vždyť ještě v osmnáctém století si irští aristokraté vydržovali harfisty, jako tomu kdysi bylo i na dvorech šlechty u nás. S tím rozdílem, že obliba trubadúrů na kontinentě opadla o půl tisíce let dříve.