Idylka pro záporáky

Místy až surrealistický italský film oceněný na festivalu Berlinale je vlastně sarkastickým návodem na špatné rodičovství.

V idylickém prostředí bílých plotů a upravených zahrádek se začnou dít nevídané věci. Což v případě tvůrčího sourozeneckého dua, bratrů D'Innocenzových, kteří film Zlovolné historky z předměstí napsali i režírovali, není nic neobvyklého. Upozornili na sebe už filmem Země hojnosti (2018), ale až Zlovolné historky z nich udělali filmové celebrity. 

Grimmové by se divili

Originální italský ani anglický název nejsou tak poetické jako ten český. V obou jazycích se však mnohem víc odkazuje k obsahu filmu. „Špatné povídky“ jsou vlastně poměrně svižným dramatem odehrávajícím se o letních prázdninách na římském předměstí Spinaceto v několika rodinách. Vše poeticky otevírá vyprávění z dívčího deníčku. Ale žádná romantika se konat nebude. Místní rodinky jsou pravým opakem úhledně upravených ulic a hezoučkých domečků s předzahrádkami. Tyhle rodinky jsou prohnilé, bezohledné a sobecké. D'Innocenzovi ovšem kromě lidské zkaženosti ještě otevírají další téma, a to vztah rodičů a dětí. Samozřejmě ani v tomto případě nejde o žádnou idylku.

Příběh byl inspirován skutečnými událostmi, skutečné události byly inspirovány vymyšleným příběhem.

Hlavní postavy představuje partička místní omladiny ‒ Dennis (Tommaso Di Cola), Geremia (Justin Korovkin), Viola (Giulia Melillo) a Alessia (Giulietta Rebeggiani). Jsou to hlavní sígři, ale zároveň také oběti dysfunkčních rodin. Nemají o nic opravdový zájem, všechno je nudí, chtějí se jen tak flákat a experimentovat se vším možným. Jejich tatíci nejsou o nic lepší ‒ hlavně Bruno (Elio Germano), Pietro (Max Malatesta) a Amelio (Gabriel Montesi) ‒ se často chovají jako hovádka boží, která si neváží manželek a děti jim spíš pijí krev. 

Zní to všechno trochu děsivě? Tento malý společenský experiment je však nesmírně zajímavý. D'Innocenzovi si dávají záležet na propracovanosti příběhu a vyloženě je baví pohrávat si s vizuálem. Vaše oči se můžou těšit na barvitou pastvu, která nabízí snad vše od krásných záběrů předměstí zalitého sluncem přes expresivní detaily zachycující děsivé emoce až po barevné, téměř výtvarné pasáže v duchu klasického italského filmu. Za takové barvité i mrazivé vyprávění by se nemuseli stydět ani bratři Grimmové. 

Zlovolné historky z předměstí

Hodnocení redakce