Dospívající Liesel přišla o matku, musí si zvykat na nový domov v pěstounské rodině a nesmí nikomu říct, že ve sklepě ukrývají židovského uprchlíka. Proč? Protože žije v německé vsi v první polovině 40. let 20. století. Ještěže se naučila číst a může před bouřlivými událostmi unikat do knih.
Jak vypadal běžný život v Německu za druhé světové války z pohledu dítěte? To popisoval román Zlodějka knih spisovatele Markuse Zusaka tak úspěšně, že si ho ve světě koupilo na osm milionů lidí. Kniha, která v Zusakově rodné Austrálii vyšla v roce 2005, se udržela skoro sedm let na žebříčku bestsellerů New York Times a byla přeložena do více než třiceti jazyků. Kdy se jí chopí i filmaři, bylo jen otázkou času.
Ten nastal předloni, kdy příběh odvážné dospívající dívky Liesel, která je za války poslána do pěstounské rodiny v Německu, natočil britský televizní režisér Brian Percival. Zkušenosti z práce na seriálu Panství Downton mu napovídaly, jak postupovat, aby historie vypadala malebně – a nezřekl se toho ani v tomto dojáku. Válečné špíny se tak bát nemusíte. Ve Zlodějce knih i chudé děti zůstaly roztomilé a vypravěč jménem (i povoláním) Smrt mluví sametovým hlasem.
Percival si do filmu vzal dva schopné a známé herce, držitele Oscara Geoffrey Rushe a Emily Watson. Představitelka Liesel Sophie Nélisse pochází z Kanady, jejího nejlepšího kamaráda si zahrál sladký Nico Liersch z Německa. Film vznikl v americko-německé koprodukci, německy v něm mluví jen nacisti, zbytek používá angličtinu se silným přízvukem.
V angličtině je napsána i předloha. Spisovatel Markus Zusak tvrdí, že ho inspirovaly příběhy, které mu doma v Austrálii vyprávěli jeho rodiče. „Bylo to, jako by kousek Evropy vstoupil do naší kuchyně, když můj otec a matka začali vyprávět příběhy z dětství v Německu a Rakousku. Popisovali bombardování Mnichova a pochody nacistických vězňů ulicemi,“ říká autor. „Tenkrát jsem si to neuvědomoval, ale tyto příběhy mě vedly k tomu, aby se ze mne stal spisovatel.“
