Filmová recenze – Modlitba pro Terezu

Jak napovídá název, a ostatně i stejnojmenná předloha oceněná Magnesií Literou, Zápisník alkoholičky rozhodně není romantická selanka pro „letňáky“. Intenzivní drama o démonech jedné obyčejné mladé maminky, která určitě nečekala, že se jí život může zhroutit během několika měsíců, nicméně za krátké vybočení z prázdninové bezstarostnosti stojí.

Pro režiséra Dana Svátka není téma závislosti ničím novým. Před šesti lety si ho osahal v tragikomedii Úsměvy smutných mužů a i tehdy se jednalo o zpracování autentických zážitků. Autorem Zápisníku alkoholičky je pro změnu žena: vznikl původně jako blog, v němž se ze svých alkoholových strastí vypisovala Michaela Duffková, úspěšná manažerka, která propadla těžké závislosti v době, kdy byla na mateřské. Ve filmu ji odzbrojujícím způsobem ztvárnila Tereza Ramba a je to právě její mnohovrstevnaté herectví, co diváka nutí, aby ho sledoval, i když už vlastně nemůže či nechce.

Nutno říct, že Svátkův snímek funguje bezchybně pouze tam, kde jednoduše vypráví. Kde zapomene na berličky v podobě halucinogenních klišé, kde se odváží spoléhat výhradně na brutalitu výpovědi a sílu Terezina podání. Momenty jako ten, v němž se rozklepaná marně snaží nabrat jogurt z kelímku a pomůže až jistá ruka manžela, jenž za jejími zády němě pláče, momenty, v nichž se mísí beznaděj, strach, vztek, stud, něha, bezbřehé zoufalství i síla každý den vstát – to kvůli nim je Svátkův snímek silný.

Ramba dokáže být obdivuhodným způsobem mnohoznačná: má tolik tváří, kolika emocím se poddává – a že jich není málo. Působí současně křehce i silácky, přitažlivě i nechutně, bezohledně i zoufale osamoceně. Když manžela i sebe samu přesvědčuje, že „je v pohodě“, když se bojí podívat do zrcadla a věří vlastním lžím, když vyděšeně zjišťuje, že ani dítě není dostatečnou motivací prozřít, člověk ji střídavě nesnáší, odsuzuje, lituje, pohřbívá a pak zase starostlivě křísí.

Kdyby se režisér spolehl jen na svou (nespornou!) schopnost vyprávět a vést herce (všechny), výsledek by mohl být takřka dokonalý: dívky pobíhající po lesích v noční košili ještě žádný film nespasily a i ten Svátkův by se bez nich obešel. Stejně tak by zasloužily větší scenáristickou péči vedlejší postavy, na rozdíl od té hlavní snad až příliš černobílé (obětavý manžel, zlá tchýně). Melancholický tón snímku, vydatně podporovaný hudbou Jakuba Königa a kamerou Jakuba Šimůnka, však naštěstí dokáže divákovo naladění udržet v konstantní hladině hluchým místům navzdory, a pak už stačí jen jít s Terezou. A nebát se.

Zápisník alkoholičky

Hodnocení redakce