Vojačky: Ostře nabitá sešívačka

Jako malá jsem viděla hodně izraelských i amerických filmů o armádě. Po vlastních zkušenostech s vojenskou službou mě napadlo, že by mohlo být zábavné, kdybych si vypůjčila klasické žánrové prvky a spojila je s pohledem na vojačky, které sedí zavřené v kanclu. Neriskují život, největší nebezpečí, co jim hrozí, je, že se říznou o papír, ale i tak zažívají spoustu vlastních dramat a pumpuje v nich adrenalin,“ říká Talya Lavie, režisérka izraelského komediálního dramatu Vojačky o ženách v povinné základní vojenské službě. 

 

Vojačky můžou připomenout slavný M*A*S*H (a jeden z plakátů se na tento legendární protiválečný fenomén dokonce schválně vizuálně odkazuje). Vojačky se odehrávají na odlehlé pouštní základně a jejich hrdinky znuděně odpočítávají každou minutu, která jim zbývá před návratem do civilu. Talya Lavie se inspirovala vážnějšími záležitostmi hlavně z poslední doby jako Libanon nebo Valčík s Bašírem. V porovnání s nimi mají Vojačky odlehčený tón, ale stejně dobře zapadají do kulturního odkazu geopoliticky hodně komplikovaného regionu.

 

Vojačky jsou v podstatě příběhem tří hrdinek v jednom. Jednotlivé zápletky sice spolu souvisí, ale oddělují je vlastní podnázvy. Talya Lavie se nechala ovlivnit divadelním způsobem vyprávění, který se odehrává ve třech aktech. Řídila se teorií ruského dramatika Čechova, který tvrdí, že když se v příběhu objeví nabitá zbraň, nejpozději ve třetím aktu se z ní musí vystřelit. Ve Vojačkách ji však zastoupila kancelářská sešívačka. 

 

„V izraelské armádě se navíc všechno rozděluje po třech, takže je to i takový interní vtípek. Strukturu tří jsem si ale vybrala proto, že vypadá více epicky, zatímco hrdinky působí úplně zbytečně,“ říká svébytná autorka. Vojačky mezitím zaujaly na filmových festivalech po celém světě a teď už se navzdory vlastní „zbytečnosti“ začaly šířit i prostřednictvím kabelovky. „Je důležité vytvářet více ženských vzorů. Učím na filmové škole scenáristiku i režii a podle mě tím jdu studentům příkladem, protože se nad tím nepozastavují. Nepřipadá jim zvláštní, že jsem žena. Čím víc lidí to pochopí, tím budou režisérky běžnější.“