V zajetí písku

Sledujte na AMC na skylink Live TV Sledovat

Kultovní sci-fi Duna se ve své době docela vymykalo z normy. Aby také ne, když se režie ujal mistr temných žánrů David Lynch.

Mezigalaktický válečný příběh se odehrává v roce 10191. Jako vždy jde o takovou „maličkost“, o substanci, která umožňuje cestovat kosmickým prostorem. A co čert nechtěl, je k dostání jen na jediné planetě v celém vesmíru. Naprosto nezajímavá písečná planeta se tak rázem stane středem vesmíru. Příběh sám není zase tak unikátní, film ale vstoupil do dějin svým jedinečným vizuálním zpracováním. Lynch si dal záležet, aby písek skřípal mezi zuby i divákům, a i když snímek u skalních fandů sci-fi v osmdesátých letech nijak zvlášť nezabodoval, dnes patří ke klasice.

Lynch je prostě Lynch

Duna bývá charakterizována různě. Jako vizionářská, frustrující, inspirativní, podivná, vzrušující či matoucí. Lynch nás totiž zavede do jakési králičí nory budoucnosti. Skoro vše v ní vypadá jako sen, futuristický, možná i surrealistický sen, v němž se vyzná zřejmě jen Lynch sám. V recenzích se často objevovaly stížnosti, že se Lynch zcela odvrátil od knižní předlohy, že vytvořil dílo, které vůbec nezapadá do žánru sci-fi. Jenže pokud usadíte do režisérského křesla Davida Lynche a očekáváte, že dostanete George Lucase, jste úplně mimo. Lynch vidí svět zcela odlišně než většina lidí, a proto se nám občas zdají jeho vize v Duně nesmyslné. On však jen inspiruje uměním samotným. V Duně můžete rozeznat vlivy nizozemského malíře Hieronyma Bosche, byť až v závěru u císařských bran. Groteskní postava barona zase odkazuje k anglickému filosofovi Francisi Baconovi.

V Lynchově příběhu ostatně není nic jen tak náhodou, všechno má svůj smysl a pevné místo. Kdyby bylo pobřeží na Caladanu jen klidným útočištěm plným bílého písku, šlo by jen o plakátovou reklamu na ráj kdesi daleko ve vesmíru. V Lynchově pojetí ale jde o prostor, který je neustále v pohybu a nutí postavy i diváky být stále ve střehu. Přesně takové jsou i pocity hlavního hrdiny Paula a jeho rodiny, když se připravují na vstup do lvího doupěte v Arrakisu. A tak by se dalo pokračovat dál. Kromě nespočtu uměleckých aluzí je Duna protkána také Lynchovými oblíbenými tématy: sen vs. realita, nejasnost a zamlženost, mutace buď genetické, nebo umělé, či povaha sexuality.

Lyrika místo věrnosti k předloze

Proč byl pro kritiky v osmdesátých letech takový problém, že Lynch zdůrazňuje emoční linku místo literární předlohy a děje? Protože v Lynchově pojetí není Paulova cesta politická. Důležitá je pro něho „emocionální krajina“, kterou Lynch vytváří ve všech svých snímcích, to je zásadní pro vyprávění příběhu. To vše je mnohem důležitější než vymyslet další příběhy konkrétních postav nebo se vrhnout do vln nesčetných politických intrik. V důsledku toho není Paulův život jako náš, nejde o řadu vágně propojených událostí.

Takže soustředit se na to, kde Lynch nedokázal doslovně ilustrovat Herbertovu předlohu, je jednoduše ztráta času.

Duna není film, který vyžaduje, aby byl divák na pochybách, ale Lynch naopak trvá na tom, že věříte, že existují světy a vize, které překračují realitu číhající v podvědomí každého člověka a že je ignoruje pouze hlupák.

Zajímavost

David Lynch se stal čtvrtým režisérem Duny a jako jediný dokázal film dokončit a uvést do kin.

Duna

Hodnocení FDB 75,8 % | Hodnocení redakce