Filmová recenze – Švédský kopec (chytré) srandy

Chytrý, vtipný a až mrazivě výstižný: Ruben Östlund natočil film, jenž aspiruje na událost roku, divácky navíc zcela univerzální. Jmenuje se Trojúhelník smutku a bude vám z něj všechno, jen ne smutně.

Švédský režisér už několik let platí za miláčka artového publika, důvtipnou novinkou však míří od vyhraněného k masovému. O fajnšmekry se přitom nepřipravuje – Trojúhelník smutku uspokojí rovným dílem hledače poselství i nezávazné zábavy.

Příznačné pro celkový tvar jsou ostatně už jeho první minuty odehrávající se na castingu mužských modelů. Polonazí chlapci předvádějí různé druhy pózování (čím luxusnější značka, tím zavilejší výraz) a celé je to současně bohapustá zábava i trefná metafora světa, jenž chce být za každou cenu korektní a rovnostářský. Trojúhelník smutku má tři odlišně laděná dějství. V prvním ústřední pár, influencerka Yaya (Charlbi Dean) s přítelem Carlem (Harris Dickinson), rozehrává přesnou etudu na téma „Kdo zaplatí drahou večeři.“ Druhé nám skrze panoptikum pasažérů luxusní jachty naservíruje nejen dokonalé podobenství společnosti, ale i jeden z nejextrémnějších diváckých zážitků v podobě prozvracené večeře, kde padají zábrany i masky. Třetí pak představuje variaci na survivalové reality show, kde vztahy definují úplně jiné věci než zlaté rolexky a platinové kreditky.

To, co by v rukou méně nadaného tvůrce vyznělo jako vyšumělé klišé, dokázal Östlund díky svému nespoutanému ostrovtipu a omračující režijní jistotě podat jako výsostnou a originální zábavu. Jeho novinku definují nejen a priori „velké scény“ (zmiňovaná kapitánská večeře s roztomilým Woodym Harrelsonem coby absolutní vrchol filmu a možná i kinematografie několika posledních let), ale i zdánlivě nedůležité drobnůstky, jež však často trefně dopovědí to, na co by jinde padly metry dialogů. Krásky pózující pro své instaúčty. Luxusní hotelové pokoje, v nichž je tolik spínačů na světlo, že raději zůstanete po tmě. Sisyfovské cídění zapršených oken, před nimiž svorně zvracejí marxisté, kapitalisté a demokrati. Östlund má tolik co říct – a vám se na to bude skvěle dívat.

Previous Next

Trojúhelník smutku

Hodnocení FDB 55 % | Hodnocení redakce