Známý odborník na Shakespeara Kenneth Branagh natočil klasickou pohádku o vlídné dívce jako nádhernou opulentní kostýmní romanci upravenou tak akorát pro 21. století.
Popelčin příběh je známý už několik staletí. V nové verzi začíná pohádka zhruba takto: Život malé Elky je ideální – než její milovaná matka podlehne zákeřné chorobě. Elčin zkroušený otec, kupec, se po letech znovu ožení. Nová macecha a její dvě marnivé hlučné dcery ovšem Elčiny přirozené vlídnosti zneužívají a po smrti Elčina otce z ní ve vlastním domě udělají služku. Elka ani tak neztrácí naději a je rozhodnuta řídit se posledním přáním své matky, aby vždy byla „odvážná a laskavá“. Život jí navíc zpříjemňuje i jistý pohledný cizinec, se kterým se setkala v lesích a kterého by ráda potkala i na královském bále.
Studio Disney se roky snažilo přivést Popelku zpátky do filmu a představit nadčasový příběh divákům 21. století. Důležité ovšem bylo, aby byl takový film zábavný a aby pohádkové postavy působily co nejpřirozeněji, i když snímek zachová známé prvky klasické animované předlohy od Disneyho. Režisér Kenneth Branagh jako známý Shakespearovec zatím nikdy neuvažoval o tom, že by natočil pohádku. Ale scénář od Chrise Weitze (Jak na věc) ho oslovil tak, jak by ho to nikdy nenapadlo. „Jde o klasický příběh, kde se hlavní postava vydává na pouť, kterou jsme všichni schopni velice dobře chápat,“ říká Branagh.
Animovaná Popelka představuje v bohaté filmové historii společnosti Disney velkolepou událost. S rozpočtem téměř tři miliony dolarů byla na tehdejší dobu obrovským finančním riskem. Naštěstí hned po premiéře 15. února 1950 slavila úspěchy, utržila přes 34 milionů dolarů a upevnila společnosti Disney místo mezi filmovými velikány. Dnes, o 65 let později, je Popelka jedním z nejpamátnějších snímků této společnosti. Americký filmový institut ji zařadil mezi svých deset nejlepších animovaných filmů v historii, nesmazatelně se zapsala i do americké popkultury.
Jak je stará Popelka?
Ačkoliv se většina diváků s tímto příběhem seznámila až v podobě animovaného filmu, jeho původ je mnohem starší a datuje se až do prvního století k egyptskému příběhu Rhodopis od řeckého historika Straba. V roce 1697 byla publikována francouzská interpretace příběhu Cendrillion aneb osudy skleněného střevíčku Charlese Perraulta, ve které se poprvé objevuje zlá macecha, kočár z dýní a také skleněný střevíček. Právě té jsou Disneyho Popelky nejpodobnější.
Bratři Grimmové ve svém podání s názvem Aschenputtel, které v Německu vyšlo v roce 1812, představili mnohem temnější verzi, v níž není přítomna víla kmotřička a přání místo ní plní strom, který roste na hrobě Popelčiny matky. Od té doby se objevil bezpočet dalších variací na tento příběh ve všech mediálních formách, od tištěných přes film a televizi až po divadlo, hudbu a obrazy.