Po zániku Země: Sci-fi bez robotů – zvítězí superlidé?

V ypadalo to, jakoby si tvůrce Vetřelce a Blade Runnera kopal vlastní hrob – z něhož poté před dvěma lety povstal jeho Prometheus. Sci-fi se ale i díky Scottovi za poslední roky opravdu proměnilo. Většina příběhů a dialogů už se neodehrává na vesmírných lodích ve stavu beztíže, filmoví tvůrci částečně rezignovali i na velkofilmy o možných paralelních světech ve vesmíru. 

Novým polem působnosti pro tvůrce sci-fi se i díky Avatarovi stal člověk. Jako bytost s dosud nepoznanými vlastními možnostmi a nepřekonatelnými zbraněmi a vynálezy. Jako by se žánr odsunul od světa vědy a techniky blíže k modernímu lékařství, které umožňuje přišívání náhradních orgánů a částí těl a vlastně už dokáže stvořit částečně umělou bytost. Žádného robota bez myšlení a emocí, ale naopak myslícího cítícího člověka s vlastnostmi neporazitelných strojů.

Do pole nejžhavějších témat se přesunuly hrátky nejen s lidským tělem, ale především s časem. Cestování napříč dobou, světy existujícími v jiné časové dimenzi paralelně s naší časovou osou, svět existující jen v lidské paměti. Zatímco v Prometheovi se lidstvo vydalo hledat stopy mimozemských civilizací, třeba v loňském hitu Elysium Neilla Bloomkampa s Mattem Damonem hledá zchudlé lidstvo těsně před rokem 3000 místo, kam se přestěhuje z přelidněné a zničené matičky planety.

Tvůrci si v Elysiu pohráli s myšlenkou bipolarizovaného světa, rozděleného striktně podle majetku, tedy na bohaté a chudé. Ti bohatí obývají v přepychu kosmickou stanici, chudí se ze Země snaží dostat za každou cenu k nim nahoru. Elysium tvrdí postavení vědě především skrze moderní zbraně všeho druhu – což je další z příznačných jevů ve světě filmového sci-fi posledních let. 

Na ústupu zůstal svět matematiky a čísel proslavený Matrixem, štafetu převzala fyzika a zákony zachování hmoty a hmotnosti. Atlas mraků Toma Tykwera a Andy Wachovského je adaptací románu Davida Mitchella a zabývá se kauzalitou – faktem, že vše má svou příčinu a následek, a na pole sci-fi tak vstupuje i filozofie a jedna ze základních otázek – když vrátím čas, stane se z následku příčina? A co když příčinu dění v minulosti odstraním? Zhroutí se tím přítomnost? 

Starost o budoucnost lidstva se promítá i do námětu nového filmu Brada Pitta v režii Marca Forstera Světová válka Z. Prvky válečných dramat a hororu se tu smíchaly se sci-fi v příběhu experta na řešení krizových situací, jenž má vyřešit akutní celosvětový problém – gigantickou virovou epidemii o to zákeřnější, že z nemocných činí vrahy živých. Pitt tu pracuje pro OSN a nepřímo se tak dotýká i světa politického. Na téma legendárního katastrofického Dnu poté (1983 a 2004) navazují víceméně negativně vyznívající a veleslavné katastrofické snímky, jako bylo slavných Dvanáct opic a Armageddon s Brucem Willisem, Mad Max s Melem Gibsonem, patří sem ale i Potomci lidí či Planeta opic, která se brzy dočká též již několikátého pokračování.

Specialitkou sci-fi byl třeba Nolanův Počátek z roku 2010, jenž se zabýval možnostmi lidské manipulace a práce s lidským vědomím a vstoupil zcela jasně do zorného pole psychologie a psychiatrie. Též jeden z možných filmových trendů – vzpomenete si na obrovský trojrozměrný model mozku ve filmu Avengers, v němž lze pozorovat co se děje v hlavě a jak vznikají a zanikají nervové buňky? Záběry před pár lety nevídané i na lékařském sympoziu. Škoda, že se ze žánru jako takového poměrně nenápadně vytrácí kvalitní humor, kterým oplýval například Pátý element. V té přehršli domněnek a spekulací, které do sci-fi patří jako kafe do hrnku, je vždy příjemným osvěžením nejen v horkých letních měsících, kdy člověk nemá moc chuť zabývat se samotnou podstatou světa.