Philippe je ochrnutý, melancholický, bohatý a bílý. Driss je plný života, extrovert, chudý a černý. Spolu vyrážejí na životní jízdu, při které nezůstane oko suché: smíchy i dojetím.
Obrovský divácký hit z Francie Nedotknutelní je typickou ukázkou žánru buddy movie – filmu, v němž se k pobavení publika sejde naprosto nesourodá dvojice lidí, kteří k sobě musejí najít cestu. A že zkušená scenáristická a režisérská dvojice Olivier Nakache a Eric Toledano (Jak sbalit super kost s Gérardem Depardieuem, po Nedotknutelných Samba) rozdíly nešetřila: Philippe a Driss těžko mohou být odlišnější.
Film podle skutečných událostí je vyprávěný retrospektivně. Hlavní hrdinové se řítí v luxusním Maserati nočními ulicemi, a když je chytí policisté, s bravurou na ně zahrají habaďůru a nechají se dokonce eskortovat do nemocnice. Už umějí žít, ale vždycky to tak nebylo. Philippe ochrnul při nehodě s padákem, přišel o manželku, děti nemá, se ženou, s níž si nyní píše, se nechce sejít, protože si je vědom svého handicapu. A Driss? Ten o práci Philippova pečovatele zažádal čistě formálně, aby měl „štempl“ pro sociálku. Ale zrodí se vztah, který vede k eskapádám jako je objevování krás umění, řešení kriminality na předměstí nebo hledání lásky. Klíčem k filmu je vztah těch dvou – a klíčem k němu je fakt, že Driss odmítá Philippa litovat. Učí ho, že žít se dá i na kolečkovém křesle a že největší překážkou si je někdy člověk sám. A je to právě ošetřovatel, kdo sebelítostivého kvadruplegika doslova dotlačí k jeho podle všeho osudové lásce.
Je příznačné, že film o bizarním duu natočil právě autorský tandem, který sám musí řešit vzájemné třenice. Výsledek je ale skvělý: Nedotknutelní zaznamenali obrovský úspěch u diváků i u kritiků a podle hlasování publika se stali i nejvýznamnějším francouzským kulturním počinem roku 2011. Osudové číslo 2 se nicméně stále hlásí o slovo: Nedotknutelní jsou „teprve“ druhým komerčně nejúspěšnějším francouzským filmem všech dob, hned po komedii Vítejte u Ch‘tisů. A to je pořád skvělé umístění.
