Filmová recenze – Mamacruz aneb když to babičky roztočí

„Právě jste vyhráli milion eur!“ To si tak jednoho dne půjčí „babička Cruz“ tablet od vnučky a úplně jí to převrátí život. Jen v něm paradoxně vůbec nepůjde o miliony…

Cruz (Kiti Mánver) čtyřicet let nedělala nic jiného, než že se pořád o někoho starala: o děti, o dům, o manžela. Poslední roky taky o vnučku (když dcera-tanečnice odjela za vlastním snem dva tisíce kilometrů daleko). A v neposlední řadě o Ježíše Krista a Pannu Marii, jejichž kostelní sochy pravidelně oprašovala a šatila.

Všichni kolem se zdají být spokojeni, vlastně i ona sama o sobě by ještě donedávna řekla, že je spokojená. Pak ale klikne na zmíněný milionový banner a ticho ložnice, kde se už léta nic neděje, rozetne výmluvný zvuk internetového porna.

Vyděšená Cruz ho do vteřiny utne, ale když následující den obléká Krista do čistého roucha, začnou ji napadat „nečisté“ myšlenky. A jak přibývá myšlenek (a „odpouštěcích“ svíček na domácím oltáři), přibývá i humoru – taktního, jemného, a přitom sympaticky otevřeného a přímého.

Příběhy, v nichž se ženy různými způsoby „sebeobjevují“, kinematografie věku #MeToo nešetří. Film Patricie Ortegové nicméně k tématu, jež se už tak trochu vyprodalo, přistupuje svěže a svojsky. Nekáže, nekádruje, nezesměšňuje. Senzaci i sentiment obchází obloukem, vlastně si po většinu času vystačí s nadsázkou lehkou jako vánek – což ovšem neznamená, že by se spokojila s bohapustou zábavou. Ba právě naopak, mezi řádky si tu odžijeme celou škálu emocí, od bolesti po smíření.

Jakmile Cruz (v okouzlujícím podání almodóvarovské hvězdy Kiti Mánver) odhodí strach a předsudky, začne vnímat svět i sebe úplně jinak; respektive ZAČNE ho/sebe konečně vnímat. Ať už se rozpomene na vlastní sny, nebo pochopí ty dceřiny, ať už získá zdravější vztah k víře, nebo k vlastnímu tělu, ať pozná nové přátele (v rámci roztomile pospolitého kurzu masturbační terapie), nebo se snaží „poznat“ svého manžela, všechno jsou to kroky, které její dosavadní život obracejí naruby. Dělají ho bohatším, svobodnějším, krásnějším a vůbec nevadí, že ho začíná žít až na samém jeho sklonku.

„Kdybych mohla vrátit čas, sepsala bych si seznam všeho, co chci udělat. Kdybych mohla vrátit čas, byla bych odvážná,“ řekne v závěru dceři. Jakkoli takto napsáno to může vyznívat až pateticky, v kontextu filmu, jenž patosu neholduje, si ty dvě věty pustíte k srdci. A kdo ví, možná pak vstanete a půjdete si napsat seznam.

Previous Next

Mamacruz

Hodnocení redakce