Filmová recenze – Konec světa v obýváku

Nejde v něm o nic menšího než o záchranu světa, přitom se celý odehrává v zastrčené lesní chatě, a i tu záchranu má v thrilleru Někdo klepe na dveře v rukou obyčejná rodina. Režisér M. Night Shyamalan se patnáct let od podobně laděného Stalo se vrací k tématu apokalyptické hrozby, tentokrát však o poznání zručněji.

Kritickou obec rozdělila Shyamalanova novinka už tradičně na dva tábory. Jedni ji mají za definitivní důkaz úpadku někdejšího velkého talentu, druzí jásají a mluví o návratu „starého dobrého Shyamalana“. Pravdu najdeme, jak už to tak bývá, někde v meziprostoru. Adaptace hororové knihy Paula Tremblaye The Cabin at the End of the World nabízí až překvapivě hutný prožitek, musíte však vypnout smysl pro logiku, a hlavně se moc neptat.

Příběh sevřený čtyřmi stěnami a neproniknutelným lesem staví na osvědčeném hitchcockovském minimalismu: takřka po celou dobu vystačí se sedmi aktéry, jednou místností a televizí. Na jedné straně (trochu netradiční) rodina, „taťkové“ Eric, Andrew a jejich adoptivní dcerka Wen, na druhé čtyři samozvaní jezdci apokalypsy (skvělý Dave Bautista). Těm jejich údajné vnitřní vize napověděly, že před hrozbou morových ran, tsunami, požárů a smrtícího viru může svět spasit pouze oběť obyvatel chaty. Ač založením mírumilovní a „rozhodně ne homofobní“, přimějí je za pomoci po domácku vyrobených zbraní, aby přemýšleli o tom, zda jim záchrana civilizace stojí za smrt milované osoby; a diváka pak tahle Sofiina volba pronásleduje i cestou z kina.

Nutno říct, že scenáristicky si Shyamalan úkol možná až moc usnadnil. Nezdržuje se kontextem či osobními motivacemi, co hůř, nenamáhá se je vysvětlovat dokonce ani těm, o něž tu jde v první řadě. Přitom máte-li uvěřit pošahané teorii od čtyř ozbrojených podivínů, kteří se vám vlámou do domu a tvrdí, že se máte zabít, chtělo by to aspoň dílčí odpovědi na otázku po smyslu. Nadbytečně pak naopak vyznívají zcela banální flashbacky ze života homosexuální dvojice (Ben Aldridge, Jonathan Groff), jejíž sexuální orientace tu funguje jen jako aktualizační prvek. Režijně se však Shyamalanovi úspěšně daří udržovat napětí a hutnou atmosféru, takže i tu otřepanou hru na „co kdyby to byla pravda“ hrajeme ochotně až do konce. Ne, úpadek vypadá skutečně jinak.

Previous Next

Někdo klepe na dveře

Hodnocení redakce