Už jsme si je skoro zvykli potkávat ve středoškolských lavicích, bažící spíše po srdcích než krvi dospívajících dívek. Konečně je tu ale zase pořádný horor s vlkodlaky v hlavní roli.
Vlkodlak: Bestie mezi námi rozvíjí klasický motiv zajímavě mimo jiné tím, že jej zasazuje do kulis divokého západu. Krvelačná bestie vyvraždí celou rodinu malého Charlese, jehož umírající matka mu ale stihne předat vzácný amulet a říct, že jeho dědeček býval slavným lovcem těchto netvorů.
Za pětadvacet let se Charles vypracoval na jednoho z nejlepších ve svojí branži. Se svými společníky dostává nabídku ‒ za odměnu zbavit odlehlou vesnici jednoho velmi nebezpečného jedince. Zřejmě jde o nový druh vlkodlaka, který se dokáže přeměnit tři noci po sobě, tedy nejen o úplňku.
Dny však plynou, napadení se množí a lovci jej ne a ne zneškodnit. Během honu se totiž ukáže, že příšera má inteligenci člověka spíše než divokého zvířete. Netrpěliví vesničané vezmou věci do svých rukou a zavřou všechny podezřelé do obecní šatlavy, což ovšem v důsledku náhlé paniky skončí masakrem. A skutečný vlkodlak stále uniká, zatímco se takzvanou lykantropií, tedy schopností či lépe řečeno prokletím měnit se ve vlka, postupně nakazí další a další vesničané.
Žije to mezi námi
V případě amerického hororu jde o návrat příšery do žánru, kam odjakživa patřila. Poslední roky totiž vlkodlaky stejně jako třeba upíry potkáváme hlavně v knihách a filmech pro náctileté dívky. Krvelačné bestie jsou najednou citlivými mladíky, do jejichž uhrančivých očí se prostě nejde nezamilovat. Příkladem může být řada filmů pro teenagery
Stmívání nebo britský seriál Wolfblood. Souvisí to s tím, jak zábavní průmysl objevil dospívající jako lukrativní cílovou skupinu.
V proměnu ve zvíře každopádně člověk věří již od nepaměti. Jen tam, kde se vlci nevyskytují, je v lidových tradicích nahrazují hyeny, tygři či pumy. Tento fenomén má tedy očividně kořeny ve fascinaci predátorem, kterého se člověk bál i jej obdivoval. V Evropě byla lykantropie chápána jako trest za vraždu, kanibalismus či zneuctění památky mrtvých. V odlehlých koutech našeho kontinentu se přitom v existenci vlkodlaků věřilo ještě počátkem devatenáctého století.
