„Kdo ze sebe učiní zvíře, zbaví se bolesti člověčenství,“ tak zní citát uvádějící film Strach a hnus v Las Vegas. Zvířata se ze sebe rozhodli učinit v psychedelické road movie antihrdinové Raoul Duke a Dr. Gonzo díky mamutí konzumaci drog a alkoholu.
Nikdo neví, jestli se samoánský právník Dr. Gonzo skutečně jmenuje takhle, případně jestli nějaký doktorský titul vůbec má. Říká mu tak jeho kumpán, novinář Raoul Duke. Co se ví celkem spolehlivě, je fakt, že způsobu psaní, který praktikoval autor knižní předlohy Strachu a hnusu v Las Vegas Hunter S. Thompson, se přezdívalo „gonzo žurnalistika“. Psát „gonzo“ znamená vyprávět v první osobě bez nároku na objektivitu, vršit za sebe obskurní historky a bláznivé situace a vyžívat se v (sebe)ironii, sociální kritice a čiré bláznivosti.
Film Terryho Gilliama, člena komediální skupiny Monty Python, se předlohy drží velmi přesně – včetně toho, že se vlastně není čeho držet. O soudržném ději se dá mluvit jen s nadsázkou. Raoul s Dr. Gonzem cestují někdy na přelomu 60. a 70. let z Los Angeles do Las Vegas a po cestě i v cíli zažívají bizarní příhody, které se buď opravdu odehrávají, nebo se jim jen zdají, což je nakonec jedno.
Pikantní kontrast spočívá v tom, že věčně sjetí pánové mají v „městě hříchu“ mimo jiné pořídit reportáž z celostátní konference okresních státních zástupců věnované boji proti drogám.
Netopýři a ještěři
Audiovizuální hračička Gilliam je pro převedení Thompsonovy estetiky na plátno ideální tvůrce: s gustem předvádí psychedelické výjevy jako hejno obřích netopýrů, bar plný popíjejících ještěrů nebo ničení hotelových pokojů v drogovém rauši. Téměř k nepoznání namaskovaní představitelé Raoula a Dr. Gonza,
Johnny Depp a Benicio del Toro, si své role patřičně užívají a jako malí kluci se těší z toho, že mají na chvíli pokoj od seriózní herecké práce.
Strach a hnus v Las Vegas lze vnímat jako kritiku idealismu generace hippies či satiru na pokrytectví „slušné“ části americké společnosti, ale je možné tento film „sjet“ i jako jednu velkou divokou smršť obrazů, zvuků a šílenství. Nikdo však člověku nezaručí, že z ní vyjde ve stejném psychickém stavu, v jaké do ní vstoupil. Tolik k varování.
Verdikt: Díky této fantasmagorické road movie poznáte účinky psychedelických drog, aniž byste je museli zkoušet na vlastní kůži. Takže vyčítat výsledku určitou nevyrovnanost vlastně není namístě.
