Foo Fighters – Sonic Higways – Osm legend: Noty k americkému snu

Dave Grohl se v 90. letech proslavil jako bubeník Nirvany a od té doby se moc nezměnilo. Stojí v čele bandy Foo Fighters, která se stala největší rockovou kapelou na světě. Vášeň pro hudbu ho předloni donutila stát se filmařem. V dokumentárním filmu Sound City zachytil historii slavného kalifornského hudebního studia. Nová mini série Foo Fighters: Sonic Highways – Osm legend jde ještě dál. Zábavný pohled do zákulisí vzniku osmého alba Foo Fighters přerůstá do láskyplného vyznání americké hudbě skoro všech žánrů zabydlených v osmi ikonických metropolích. Člověk nemusí zbožňovat Foo Fighters, aby si zamiloval Sonic Highways. Stačí mít rád hudbu. Třeba jako americký prezident Barack Obama, který ochotně přijal jednu z vedlejších rolí. 

 

„Prezident řekl spoustu skvělých věcí o naší zemi a o konkrétních muzikantech. Chtěl jsem si s ním promluvit nejen o dějinách americké hudby, ale i o Americe jako o zemi, kde nechybí příležitost dělat skvělé věci,“ říká Grohl. „Samozřejmě dobře vím, že máme spoustu problémů, které se jenom zhoršují, ale v Americe pořád existuje svoboda stát se někým jako Buddy Guy.“ Bluesový kytarista, který mezi jinými ovlivnil Hendrixe, Page a Claptona, se stal úspěšným muzikantem navzdory tomu, že neměl žádné vzdělání ani prostředky. O tom Grohl něco ví.

 

„Jsem středoškolských odpadlík ze Springfieldu, Virginie. Nikdy jsem neudělal maturitu a neměl jsem peníze na vysokou. Makal jsem rukama a hrál hlasitou punk rockovou muziku. Dneska jsem v Rock and Rollové Síni slávy a můžu se o hudbě vybavovat i s prezidentem. Nevykládám tady, jak jsem skvělý týpek, ale chci, aby si každý dokázal představit, že se mu může podařit totéž.“ 

 

Dokumentární mini série Sonic Highways a stejnojmenné nové album od Foo Fighters vznikly v osmi ikonických městech Ameriky: Chicago, Washington D. C., Nashville, Austin, Los Angeles, New Orleans, Seattle a New York. Žánrový rozptyl je široký a jde od rocku a punku, přes country a blues klidně až po hip hop. Zatímco se Foo Fighters zabydleli v nějakém místním nahrávacím studiu (nebo si pro tyto potřeby upravili hudebně zajímavé prostory), Dave Grohl se zhruba týden setkával s lokálními hudebními osobnostmi. Tedy přesněji řečeno osobnostmi, které zrovna v tomhle městě udělaly díru do světa. 

 

„Přišel jsem na to, že všichni z nich – ať už jde o Dolly Parton nebo Joan Jett, Chucka D nebo Duffa McKagana nebo Iana MacKaye, jsou součástí jedné a té samé hudební komunity,“ poukazuje Grohl na to, že všichni, se kterými dělal kvůli Sonic Highways rozhovor, jsou stejní hudební nadšenci jako on sám. K suchým odborníkům mají daleko, místo toho s nadšením mluví o tom, co sami zažili. Grohl je na tom stejně, a tak prý pro jistotu každého předem upozorňoval, že sám netuší, o čem mluví.  

 

„Začíná to jiskřičkou inspirace, od které chytne životní vášeň. Všichni to cítí stejně. Neexistuje moc lidí, kteří by si řekli: No, myslím, že účetní ze mě nebude, asi se stanu rockovým muzikantem. Když k sobě posadíte dva muzikanty, bavit se o hudbě je snadné. Kdybych měl s někým dělat rozhovor o automobilovém průmyslu, nefungovalo by to,“ vysvětluje Grohl, který pojal filmařinu stejně jako všechno ostatní. Šel do toho jako samouk, který ani po skoro třech dekádách muzicírování nezná noty.     

 

Asi i proto nabízí Foo Fighters: Sonic Highways – Osm legend autentický pohled do hudebního zákulisí a svébytnou atmosféru. Upřímné rozhovory, vysedávání v baru přes ulici během nahrávání v New Orleans, nenápadné postávání na nevšímavě rušné ulici v New Yorku a následná prohlídka studia s nadšeným náhodným kolemjdoucím…, nebo když Foo Fighters blbnou, smějí se jako malí a vybrnkávají rockové hymny včetně Smells Like Teen Spirit od Nirvany se slovy: „Kluci, kluci, hele co mě napadlo!“ Je jisté, že jste tady správně.