Filmová rencenze – Joker a jeho tlapky

Fanoušci básní o vydařeném comebacku: DogMan je po letech prvním výraznějším režijním počinem Luca Bessona, filmaře, jejž mnozí dodnes vzývají coby autora kultovních děl „devadesátek“.

Řekneme-li, že jde o příběh invalidního vyděděnce s nevyřešenou sexuální identitou, řadu diváků to odradí. Douglas, jeho ústřední postava, je ovšem po hříchu originálním antihrdinou (jakkoli se nevyhneme srovnání s Phillipsovým Jokerem, s nímž jej pojí podobný osud i osobnostní založení). Poté, co Douga řečeného DogMan zmrzačí jeho vlastní otec a společnost mu opakovaně dá najevo, že s lidmi jeho typu nepočítá, žije ve vybydlené továrně se smečkou psů, jimž říká děti a které považuje za jediné lásky hodné bytosti široko daleko. Postupně si je vycvičí tak, že pro svého pána dokážou krást a posléze i zabíjet ty, kteří si to podle něj zaslouží. Svéráznou tlapkovou patrolu opouští jen o pátečních večerech, kdy se v blízkém travesti klubu proměňuje v charismatickou šansoniérku a na chvíli milosrdně zapomíná, kým je a co ho tíží.

Bessonova novinka není bez chyb a obzvláště v druhé půli sem tam sklouzne ke klišé. Režisér, jenž dal světu Leona či Brutální Nikitu, nicméně ani po třiceti letech neztratil cit pro mísení žánrů. Tomu, co by v rukou jiného tvůrce zcela jistě skončilo jako nestravitelná artová šablona, dokázal dát tvar se širokým diváckým potenciálem. K sugestivitě Bessonova snímku velkou měrou přispívá i herecký výkon Caleba Landryho Jonese, jemuž se v komplikované postavě podařilo najít hned několik šťavnatých poloh, a lze očekávat, že si na něj americká filmová akademie vzpomene s oscarovou nominací.

Škoda jen, že jako celek DogMan nepůsobí konzistentně – jako by mu občas docházel dech a nevěděl, kam přesně by měl směřovat. Neotřelým finále, jež se pohybuje na pomezí brutálního „akčňáku“ a rodinné komedie, jako by nám však Besson jasně vzkazoval, že s ním ještě zdaleka nemáme přestat počítat.

DogMan

Hodnocení redakce