Filmová recenze – Život není vždycky prázdnej

Drogy, násilí a pohádka: jde to vůbec dohromady? Britská filmařka Andrea Arnold umí dělat zázraky - ten zatím poslední nese jméno Ptáče a dokazuje, že sociální drama nemusí být za každou cenu tíživý a nedivácký žánr.

Jedna z nejvýraznějších režisérek současnosti se v něm po letech vrací do rodného Kentu, nostalgii ovšem v žádném případě nečekejte. Kdo zná její krátkou prvotinu Wasp či pozdější hit American Honey, asi už tuší: drogy, squaty, násilí na denním pořádku, to je Andrein svět. Kulisy, v nichž vyrůstá dvanáctiletá Bailey, působí dostatečně neutěšeně na to, abychom si v nich dokázali představit něco tak křehkého, jako je období dívčího dospívání, a přece i na křehkost dojde. Ba dokonce i na tu pohádku.

Bailey (výborná Nykiya Adams) není žádné „ořezávátko“. U gangu místních výrostků se těší nefalšovanému respektu, a když její matku ohrožuje násilnický partner, nebojí se mu postavit a schytat nějakou tu ránu za ni. Chodí zásadně zahalená v mikinách, krásné kadeře si nechá holit po vzoru staršího bratra, a kdyby tu snad měla být řeč o výchově, pak rozhodně ne pro Bailey – stačí, aby se před kameru vřítil její o deset let starší otec na koloběžce a s „halucinogenní“ žábou v igelitce (Barry Keoghan jako by se pro roli Buga narodil) a hned víme, jak jsou karty rozdané.

Okolnosti naučily Bailey chovat se tak, aby v prvé řadě přežila, to však neznamená, že by se pod nánosem špíny neskrývala jemná dívčí duše. Poetická dívčí duše. Ve volných chvílích natáčí to, co ve svém světě postrádá či nemá možnost dostatečně vnímat: krásu prchavého okamžiku, život v jeho plnosti. Kdykoli může, zavírá se v koutě s radiátorem a spacákem a nasnímané momenty promítá na potrhanou záclonu, jedinou věc oddělující její mikrokosmos od nevábné reality zbytku bytu. Sleduje pasoucí se koně, racky svobodně kroužící nad obzorem, mouchy, jejichž křídla proměňuje slunce ve šperk, a je šťastná, i když jen pár centimetrů od ní šňupe táta kokain.

A pak jednoho dne potká podivínského cizince Birda (Franz Rogowski), rozčepýřeného chlápka v sukni, jenž neustále zvláštně poskakuje a tančí, něco na způsob novověkého elfa. Příslovečnou spřízněnou duši, která je stejně jiná jako ta její. Právě tehdy začne zjišťovat, že divný možná není ani tak on (nebo ona), ale svět okolo. A že i v takovém světě může být šťastná a svá bez ohledu na to, jak moc jiná si připadá.

Věci, které s Birdem prožije, nemají daleko k pohádce (a to, v co se nakonec promění on, je pohádka doslova a do písmene). Kolem nich přitom dál všichni zběsile fetují, kradou a mlátí ženy i děti a celé je to velmi zvláštní kombinace, jako kdybyste filmy Kena Loache zabydleli vílami a draky. Ale působí to překvapivě příjemně a nenuceně, dílem zásluhou vizuální složky, jež přirozeně snoubí dokumentární záznam s poetickým, dílem zásluhou hudební dramaturgie, jež významově i náladově skvěle oba světy propojuje (takže když Bug, drsňák odkojený gangsta rapem, slzí u Coldplay, vlastně nás to vůbec neudivuje). A jakkoli nepravděpodobně se věci nakonec vyvinou, jsme za to ve výsledku rádi, protože jakékoli jiné vyústění by nám připadalo nepřípustné.

„Život není vždycky prázdnej, těš se na lepší budoucnost,“ prozpěvuje si Bug v předvečer své (bůhvíkolikáté) svatby v rytmu postpunkového hitu Hero’s Death a my se přistihneme, že v ty jeho šťastné zítřky slepě věříme s ním.

Ptáče

Hodnocení redakce