Filmová recenze – Woody Allen: po padesáté a (nejspíš) naposled

Pro jedny je to nejlepší Allenův kousek poslední dekády, druzí v něm vidí smutnou tečku za bezmála šedesátiletou kariérou někdejší americké legendy. S novým rokem vstupuje do kin padesátý a nejspíš skutečně poslední film Woodyho Allena Zásah štěstím.

Premiéru na loňském festivalu v Benátkách provázely kontroverze. Allen, s nímž se přes třicet let táhne obvinění ze sexuálního zneužití nevlastní dcery, upadl ve své domovině v nemilost. Byť nebyl nikdy pravomocně odsouzen, de facto přišel o možnost v Americe tvořit. Je tak vlastně příznačné, že jeho poslední film vznikl ve francouzské metropoli s francouzskými herci ve francouzštině. Jakkoli se hollywoodské hvězdy Allena dlouhá léta zastávaly a účast v jeho filmu vnímaly jako prestižní záležitost, s nástupem hnutí #MeToo většina z nich otočila. Allenovi nezbylo, než se definitivně odstřihnout od amerického kontinentu (kde už jeho filmy ani nechtějí distribuovat) a spolehnout se na loajalitu evropských fanoušků (jichž je stále dost i v rámci filmové branže).

Příběh snímku, variujícího Allenova nejoblíbenější témata – smrt, lásku, nevěru a osud – se odehrává v patřičně zromantizované Paříži, kde se na lásku a šťastné náhody věří snáz než jinde. Stačí, aby se na ulici potkali dva bývalí spolužáci, atraktivní galeristka Fanny (Lou de Laâge) a rozevlátý spisovatel Alain (Niels Schneider), a hned je o čem snít. Realita (zosobněná Fannyiným movitým a hlavně všehoschopným manželem Jeanem) sice milencům od začátku důrazně připomíná, že sny se člověku většinou vymstí, jenže vysvětlujte to někomu, kdo si pravidelně kupuje losy…  

Dobrou polovinu Allenovy novinky tvoří klišé – „allenovština“ v té nejpovrchnější podobě. Zadejte AI, že chcete „něco jako od Allena“, a vyplivne vám úvodních třicet minut jeho francouzské telenovely. Salónní společnost, salónní dialogy, krásné ženy, uhlazení muži a sem tam vtípek. Žádná sžíravá ironie, žádná hořkost, žádné tušené napětí – námět jako z Match Pointu, ale nikde ani stopy po emocích, po onom podprahovém pocitu osudové nevyhnutelnosti, kvůli němuž jsme se podobně laděného opusu z roku 2005 nemohli nabažit.

Naštěstí je tu ještě druhá část, hravější a svižnější, s nádechem detektivky. Stačí, aby se do věci vložili Miloš a Dragoš, resp. tchýně jménem Camille, jejíž představitelka Valérie Lemercier má esprit Diane Keaton. Jestliže nám v první části bylo jedno, kdo s kým co nebo proč, v té druhé nás osud postav začne zajímat. A i když se nakonec stejně nestane nic, co bychom nečekali, můžeme s úlevou konstatovat, že Allen snad i v osmaosmdesáti pořád ví, co dělá. Jen už se mu u toho nechce přemýšlet.

Previous Next

Zásah štěstím

Hodnocení redakce