Filmová recenze – Skončíte v lochu, pane učiteli

Profesora plného ideálů nařkne jedna ze studentek pařížské školy z obtěžování, ač je to homosexuál a nikdy se jí ani slovem nedotkl. „Nedělej vlny,“ uslyší pedagog od svého nadřízeného, když se rozhodne bránit. Nedělej vlny, film, jenž si svůj název vypůjčil od hnutí rozhněvaných francouzských učitelů, vzbudil při premiéře kontroverze. Prý znevažuje postavení obětí. Jenže kdo je tady vlastně oběť?

„Zapisuju všechno, co řekneš. Pro policii. Je to nápad mojí matky, říká, že skončíš v lochu s úchyly a že tě taky znásilní.“ Jak se mohl mladý, zapálený a všemi oblíbený učitel dostat do situace, kdy s ním jeho studenti mluví s despektem a bez jakýchkoli zábran? Co na to školský systém? Rodina, kolegové? Společnost? A co to udělá s ním, s jeho životem, přesvědčením a sny?

Velkým bonusem filmu Teddyho Lussi-Modesta je, že to vše popisuje velmi komplexně, výstižně a hlavně působivě. Propad, který Julien v přesvědčivém podání Françoise Civila zažívá, má hloubky a paradoxy, jež ho činí velmi uvěřitelným.

Není ostatně divu, Lussi-Modeste totiž popisuje něco, co se stalo přímo jemu osobně. Když vyučoval na střední škole pařížského předměstí Aubervilliers, jedna z jeho studentek ho obvinila ze sexuálního obtěžování, a byť stejně jako Julien nic neprovedl, škola od něj dala ruce pryč a bratr dotyčné mu vyhrožoval fyzickou likvidací. Věci se vymkly kontrole a on mohl jen přemýšlet proč: nakolik šlo o vinu systému a nakolik k tomu přispěl sám svými ušlechtilými, leč v praxi nepoužitelnými postoji.

„Chtěl jsem být učitel, který definuje budoucnost svých žáků. Který jim otočí život o sto osmdesát stupňů a oni na něj budou vzpomínat, tak jako já na toho svého,“ brání se Julien, idealista, jenž do poslední chvíle věří v sílu pravdy a ve správnost svých vlastních, okolním světem zpochybňovaných učitelských metod. Je více než příznačné, že jeho pád začal už v momentě, kdy své studenty pozval po vyučování na kebab. Prý aby je lépe poznal – je, děti z problémové čtvrti, z rodin, kde nikoho nikdo poznávat nechce a kde budoucnost nikoho nezajímá, protože se v prvé řadě musí přežít přítomnost.  

Osobní drama na podobné téma působivě řešil už cenami ověnčený Hon Thomase Vinterberga z roku 2012. Nedělej vlny nicméně funguje víc jako sonda do prostředí, jež je na jednu stranu velmi specifické, na druhou věrně zrcadlí celospolečenské dění. Připomíná, že věci nebývají černobílé a že i ty nejlepší úmysly mohou vést do pekla, prosazují-li se za každou cenu. Při závěrečném Julienově tanci vás bude zvláštně mrazit a to je ten nejlepší důkaz, že jste se nedívali zbytečně.

Nedělej vlny

Hodnocení redakce