Filmová recenze – Nejím, tedy jsem: film o mrazivém experimentu s dětmi

Na loňském festivalu v Cannes film Jessiky Hausnerové „vybučeli“. Recenzenti se však vesměs shodují, že Club Zero tématem i zpracováním patří do kategorie filmů veskrze zásadních a pozoruhodných. Byť se na něj ne úplně lehce dívá.

Scéna, která vzbudila v Cannes největší pohoršení, obsahuje zvratky. Docela dost zvratků.To, z čeho člověku není zrovna dobře, však paradoxně nemá s lidským vyměšováním nic společného. „Club Zero“ se jmenuje uskupení lidí, kteří nejedí. Ve filmu rakouské režisérky se do něj přidá několik středoškolských studentů, které jejich manipulativní učitelka pod hlavičkou pofidérního předmětu „uvědomělé stravování“ přiměje, aby postupně rezignovali na jakoukoli výživu. Sledovat, jak dobrovolně chřadnou, co hůř, jak jejich chřadnutí netečně přihlížejí lidé jim nejbližší včetně rodičů, je silné kafe i pro otrlé jedince.

Club Zero má řadu hluchých míst. Někdy působí snad až příliš chladně či naopak nemístně ironicky, nicméně v jednom funguje dokonale: podává velmi akurátní zprávu o světě, jenž má převrácené hodnoty, v němž už se nelze spolehnout na zdravý úsudek a kde se extrém stává normou. Slečna Novaková (v mrazivém podání Mii Wasikowské) není pouhou učitelkou a jídlo, resp. nejrůznější druhy poruch příjmu potravy, nejsou zdaleka tím hlavním, o čem Hausnerová touží mluvit. Jejím tématem je manipulace, neustálá potřeba kontroly nad ostatními i sebou samými, tolik typická pro naši dobu.

Když si na první pohled empatická pedagožka vybírá obětní beránky pro svůj experiment, s přesností očního chirurga vyhmátne ty nejzranitelnější: teenagery z pochroumaných rodin, děti, zdánlivě hýčkané a obklopené přepychem, ve skutečnosti však přehlížené, pochybující, ztracené, a hlavně zoufale osamělé. Snaha „správně jíst“ je pro ně cestou k novému, lepšímu životu a statusu, ať už se jím rozumí příznivější studijní výsledky, atraktivnější postava, vyšší výkonnost, či nezávislost na rodičích. Podlehnou té lákavé představě natolik, že ani nezpozorují, jak moc se jí ve skutečnosti vzdálili.

Režisérce snímku, jenž se pohybuje na tenké hranici mezi absurdním dramatem a tíživým thrillerem, budiž ke cti, že s komplikovanými tématy pracuje vynalézavě a osobitě. Se stylizací to sice občas přehání, naštěstí ji však vyvažuje humorem a nadsázkou. A i když se v té rafinované hře na hru občas sama ztratí, to, co chce sdělit, nikdy ze zřetele nepustí. A nepustí ani diváka, jenž se střídavě chce i nechce dívat, ale nakonec vždy aspoň mezi prsty vykoukne.

Club Zero

Hodnocení redakce