Filmová recenze – Kočičí zázrak

Kočky nesnášejí vodu, ale tahle se s ní musí naučit žít: a taky s kapybarou, lemurem, retrívrem a velkým bílým ptákem, kteří jí dělají společnost na komorní verzi Noemovy archy. Kočičí odysea je velmi pozoruhodný a hlavně krásný animovaný film, jenž nepodceňuje děti ani dospělé a jehož úspěšnou cestu světem velmi pravděpodobně završí (minimálně) nominace na Oscara.

Poprvé ho vidělo už publikum na festivalu v Cannes, následně okouzlil porotu i diváky nejprestižnější přehlídky animované tvorby v Annecy a pak už začal sbírat ceny jako na běžícím pásu: nejlepším animovaným filmem ho zvolili američtí kritici v Los Angeles i New Yorku (důležitý signál pro oscarové akademiky) a v listopadu získal i takzvaného „evropského Oscara“.

Lotyšský snímek přitom, na rozdíl od mnoha jiných potenciálních kandidátů na filmové sošky, nekřičí své ambice do světa. Působí pokorně a skromně, má svůj osobitý, ničemu podobný styl a poetiku, jde proti všem aktuálním zvyklostem a trendům. Dokonce i to své poselství, jakkoli současné a zásadní, sděluje spíš tak nějak mimochodem.

V Kočičí odyseji nepotkáte člověka, byť jeho přítomnost lze cítit na každém kroku. Zvířata, jež svět zatopený vodou zabydlují, také za celých osmdesát minut nepromluví ani slovo. A ne že by to vadilo, spíš naopak. Diváka to činí vnímavějšího k filmovému jazyku, který je velmi bohatý a rafinovaný, ale nikoli samoúčelně – s příběhem jdete, aniž byste vlastně věděli jak.

Jeho přirozený středobod tvoří žlutooká černá kočka Flow, která si, stejně jako jiné kočky, nejraději vystačí sama, leč podmínky ji donutí tento způsob existence přehodnotit. Přijde totiž velká voda a ona se (po urputném boji, kdy člověka jímá pocit, že musí mít ne devět, ale aspoň sto životů) ocitne na omezeném prostoru loďky. A tam se po vzoru biblické Noemovy archy musí postupně sžít s dalšími zvířecími druhy. Aby přežili, každý dělá, co umí nejlépe, a každý musí trochu ustoupit. Což je možná nakonec to nejdůležitější, co film mezi řádky sděluje.

K moralizování se ovšem režisér Gints Zilbalodis neuchýlí ani na vteřinu, veškerou pozornost věnuje napínavému příběhu. Scénář navíc připravil bizarnímu zvířecímu společenství nejednu překážku, takže se celou dobu divíme, bojíme, ale i smějeme a dojímáme. A s emocemi to lotyšský režisér umí jako málokdo – i díky hudbě, na níž spolupracoval s Rihardsem Zalupem a jež nás navede vždy tím správným směrem.

Hlavní výhrou Kočičí odysey je však její výtvarná stránka, v níž se estetika počítačových her přirozeně prolíná s impresionistickou malbou. Zatopený svět přitom vnímáme výhradně pohledem zvířete, což mu dodává kýžené emocionální zabarvení: malé kočce se zkrátka zdá všechno mnohem větší a nepřekonatelnější než člověku. Některé výjevy působí až mysticky, jiné naopak hřejivě lidsky a dojemně, žádný se však nepodbízí, neždímá z diváka slzy a už vůbec si nehraje na Umění.

Což je na novoročním zázraku z Lotyšska možná to vůbec nejlepší: užijí si ho všichni bez rozdílu. Necílí a priori na děti, ale současně je nepřehlíží, a rodiče neodkazuje do role znuděného doprovodu. Lepší vstup do nového roku jsme si nemohli přát.

Kočičí odysea

Hodnocení FDB 70 % | Hodnocení redakce