Filmová recenze – Jak Honza ze Lhoty ke slávě přišel

Zní to jako pohádka, ale je to dokument: režiséra Petra Větrovského natolik zaujal osud našeho historicky nejlepšího reprezentačního střelce Jana Kollera, že se jej rozhodl zpracovat do celovečerního portrétu.

Dobrou zprávou je, že zaujme i ty z nás, kdo nerozeznáme rohový kop od penalty, špatnou, že film sám má na tom pramalou zásluhu. Vlastně by mohl sloužit jako příklad, kterak dokument nemá vypadat.

Celé kouzlo Kollerova příběhu tkví v Kollerovi. Dvoumetrový kolohnát, pro nadměrnou výšku zprvu podceňovaný, táhne snímek výhradně silou své osobnosti. Fakt, že si i přes mezinárodní věhlas dokázal udržet skromnost a nadhled, zůstat oním proklamovaně obyčejným klukem ze Lhoty, dělá z jinak podprůměrného snímku tvar divácky přátelský. Film tak funguje všude tam, kde autor pětapadesáti reprezentačních gólů osobně přemítá a vzpomíná: jak ho den před odletem do belgického Lokerenu opustila přítelkyně. Jak mu fanoušci Norimberka vyhrožovali smrtí. Jak rodil dcery a předčilo to všechny fotbalové zážitky.

V jednotlivostech je síla a kdyby režisér stavěl pouze na nich, měl by divákovu přízeň v kapse. Naneštěstí o ni usiluje cestami, jež ještě nikdy žádnému filmu nepomohly: chvalozpěvnými promluvami, kýčovitě aranžovanými záběry, nemístně patetickým hudebním podkresem a prkennými sponzorskými etudami. Byť se před kamerou projde celý orloj fotbalových osobností, až na výjimky neřeknou nic, co by Kollerovu osobnost poodkrylo či dovysvětlilo. „Skvělý hráč, a ještě lepší člověk,“ shodují se na jeho konto. A ne že by to nemysleli upřímně – jen nějak není čím vyvažovat. Žádné (po)chyby, žádná zaváhání, jako by byl jejich „Honza“ z mramoru.

Trestuhodně pak chybí (pro žánr biografického dokumentu tolik důležitá) osobní rovina. Tu tvůrci zredukovali v lepším případě na pár informací bez kontextu (porod, rozvod, vynechaná kapitola manželství), v horším na aranžované scénky à la nákup ve (sponzorském) supermarketu či kutilství se (sponzorskou) barvou.

„Honzo už musíme jet nakupovat...“ – „Jo, tak já si to nechám zaschnout a pak udělám další vrstvu.“ Jeden by od velkého sportovního příběhu čekal přece jen víc, než sestřih fotbalových archivů „okořeněný“ ochotničením ve jménu productplacementu. Tím spíš, že má o čem vyprávět.

Previous Next

Jan Koller – Příběh obyčejného kluka