Filmová recenze – Dozorkyně, jakou (ne)chcete

Eva pracuje v kodaňské věznici a své svěřence oslovuje zásadně jménem. Nikdy jim nezapomene popřát dobré ráno nebo dobrou chuť, cvičí s nimi jógu a ve volném čase jim pomáhá se vzděláním. Zkrátka dokonalá Dozorkyně. Pak přivezou novou várku vězňů a péče se začne měnit v chladnou nenávist.

Jestli něco dánský režisér Gustav Möller opravdu umí, pak vyvolat pocit napětí za použití minima prostředků. Před šesti lety natočil thriller Tísňové volání, v němž policista zachraňuje unesenou ženu jen prostřednictvím telefonní linky, a zaujal jím natolik, že o tři roky později vznikla pod záštitou Netflixu americká verze téhož (zdaleka ne tak dobrá, mimochodem).

Dozorkyně je kousek z podobného těsta. Möller si v něm vystačí v podstatě jen s chladnými interiéry vězení a tváří hlavní představitelky. Téměř do poloviny filmu nepodává k ději skoro žádné informace, a divák se tak může pouze dohadovat, jaký vnitřní konflikt nutí Evu dělat věci, které by jí do té doby nenapadly.

V tváři Sidse Babett Knudsen se dá naštěstí číst jako v knize, a je to četba v pravdě bohatá a intenzivní. Hvězda někdejšího skandinávského hitu, seriálu Borgen (Vláda), umí svůj obličej používat jako malíř plátno: pracuje s ním v několika vrstvách a nechává ho neustále proměňovat. Mezi smutkem, bolestí a vztekem dokázala najít tolik mezipoloh, že to člověku rozum nebere.

Fakt, že po většinu doby víc tušíme než víme, tedy není chyba, nýbrž rafinovaná hra s divákem. Stejně jako v Tísňovém volání ani tady nejde v prvé řadě o zpytování duší, ale o napětí v té nejlepší a nejčistší podobě. A co je úplně nejlepší – i když se nakonec dobereme celé pravdy, vůbec to nepřestane být zajímavé, ba právě naopak. Napětí se v Möllerově snímku chová trochu jako bešamel: houstne dlouho a nenápadně, až najednou zjistíte, že už z něj skoro nevyndáte lžíci.

Scenáristicky má dánská novinka pár much: logicky uvažujícímu divákovi neujde, že některé Eviny skutky hraničí až s nesmyslem, resp. že v tak přísně střeženém prostoru, jakým je věznice, by velmi pravděpodobně neušly odhalení. Režisér i herečka však odvedli svou práci dokonale, a tak se do poslední chvíle bojíme, logika nelogika. Tím spíš, že nikdy není jasné, z které strany mříží přijde útok.

Přemítání nad tím, kdo je v právu, resp. zda utrpěná křivda ospravedlňuje odplatu, tu fungují spíš jako nadstavba, vítaný bonus k emočnímu prožitku, jenž sám o sobě zcela stačí. Doporučuji nechat si ho na cestu domů a v kině se prostě jen bát.

Dozorkyně

Hodnocení redakce