Filmová recenze – Demi Moore září v Substanci, hororu, na který se skoro nedá dívat

V Cannes se o něm letos mluvilo asi nejvíc: Substance, zdánlivě ničemu nepodobný, a přitom všemu podobný (protože spoustu snímků „vykrádající“) horor na pomezí artové události a totálního braku. Sto čtyřicet (!) minut, během nichž se v divákovi střídá stále dokola šok s okouzlením, znechucení se vzrušením, zábava s nudou. A je to únavné.

Nejprve si shrňme, proč byste ho měli vidět. Zaprvé: jedenašedesátiletá Demi Moore v něm zjevně překonává všechny své dosavadní limity: herecké i čistě fyzické. Není přitom první ani poslední. Už se stalo skoro pravidlem, že stárnoucí hollywoodské divy přijímají výzvy v podobě nezávislých filmů, kde jsou vystavovány různým stupňům tělesného diskomfortu (vzpomeňme kupříkladu na slavnou „močící scénu“ Nicole Kidman ve filmu Reportér). Demi Moore v Substanci na nikoho nemočí, zato je téměř permanentně nahá a zhruba od půlky i extrémně odpudivá (ale o to lépe hrající).

Za druhé: dlouho jste nic takového neviděli. Substance je oním typem filmu, který z hlavy nevymažete, i když si ho patrně neoblíbíte (a znovu ho nebudete chtít vidět zcela určitě). Výrazný vizuál mu dodává punc výjimečnosti, byť jeho četné inspirační zdroje (režisérka Coralie Fargeat cituje kde koho od Aronofského přes Carpentera až po Lynche či Cronenberga) svědčí spíše o opaku.
 
Zatřetí: samo téma Substance, jakkoli nám je autorka cpe pod nos snad až příliš okatě, má relevanci. Řeší totiž naší společnosti více než povědomou posedlost vzhledem a věkem, tedy atributy, jež s rozmachem sociálních sítí definují úspěch v čím dál větším měřítku.

Ani hlavní hrdinka Elizabeth Sparkle, někdejší televizní sexsymbol, neunese tíhu stárnutí, resp. požadavek generační výměny, který přijde ze strany producenta jejího pořadu. V zoufalství sáhne po experimentu v podobě jakéhosi klonovacího séra, s jehož pomocí dá vzniknout svému mladšímu, atraktivnějšímu já, vnadné cvičence Sue. Rozdvojení s sebou ovšem nese řadu úskalí. Kromě toho, že se k němu dobere přes drastický proces zahrnující spoustu injekcí, infuzí a samooperací, se svou novou identitou se musí v existenci střídat, a to bez výjimky. Co sedm dní si mezi sebou ženy prohazují role, takže zatímco jeden týden leží v koupelně na podlaze bez známek života Liz, následující je tam Sue, a po celou tu dobu vysávají jedna druhou – přeneseně i doslova, skrze děsivý systém hadiček a jehel. Od začátku není pochyb, že dřív nebo později jedna z nich nutně zatouží zvrátit situaci ve svůj prospěch, čímž už tak bizarní události naberou ještě grotesknějších rozměrů a ze sociální satiry se stane horor s velmi explicitním (rozuměj hodně nechutným) obsahem.

Celé by to mohlo být vcelku poutavé, kdyby se ovšem režisérka nespoléhala jen na efekt a šok. Vidět nahou Demi Moore ze všech myslitelných úhlů a vzdáleností je jistě zajímavé, možná i vzrušující. Vidět nahou Margaret Qualley (nádherná dcera Andie MacDowell) ze všech myslitelných úhlů a vzdáleností je zcela jistě vzrušující. Vidět desítky rozhoupaných ňader a zadků deroucích se z vykrojených spandexových trikotů je pak asi úplně nejvíc vzrušující, jenže – všeho s mírou.

Coralie Fargeat se vyžívá v detailech a makrodetailech, takže když zabírá zmíněné partie, máte pocit, že dotyčným vidíte až do žaludku. A jednak ne každý chce vidět do žaludku, jednak se tam (ani jinam) nedá dívat donekonečna. Velké detaily navíc nepřibližují jen tělesné přednosti, ale i tělesné tkáně, vnitřnosti a jehly nořící se do hnijících jizev – nezavřít aspoň jednou oči vydrží skutečně jen nejotrlejší.

Sázka na kombinaci humoru, šoku a erotiky tak režisérce vychází jen do chvíle, než přesycený divák u sto padesáté osmé zadnice procitne a začne se pídit po smyslu a logice. Jak obě hrdinky vědí, co přesně mají dělat? Sdílí ještě něco jiného než složitý modus vivendi? A co je nejdůležitější – pokud ne, proč by pak kdokoli cokoli podobného podstupoval? Scénář Substance získal v Cannes cenu poroty, přitom, je děravý jak cedník.

Chcete-li vidět Demi Moore ve formě (jakkoli zásluhou maskérů ke konci „ve formě“ rozhodně nepůsobí), stojí za to Substanci vydržet. Minimálně do scény, v níž, už notně znetvořená, dává svému druhému já (doslova) sežrat, co nadrobilo, a zaneřádí přitom celou designovou kuchyň. Vše zbylé je ovšem jenom klam a pozlátko, příslovečná navoněná zdechlina bez hlubšího obsahu – jakkoli se jím z podstaty tématu ohání. A divák dostává až příliš mnoho času, aby na to přišel. 

Substance

Hodnocení FDB 90 % | Hodnocení redakce