Filmová recenze – Čekání na Žižku

Petr Jákl miluje drony a Žižkovo oko „zachránili“ červi. Aneb co vám utkví, půjdete-li na velkofilm věnovaný nejslavnějšímu českému vojevůdci.

Řečené samozřejmě lehce poznamenala nadsázka, z nejdražšího českého filmového projektu si zapamatujete i něco víc (třeba nefalšovaného českého lva, který ví, že husiti se nežerou). Nicméně jednomu se u filmu Jan Žižka rozhodně neubráníte: totiž otázkám po smyslu a motivaci. Proč Petr Jákl natočil film zrovna o Žižkovi? V čem byla Žižkova osobnost mimořádná? Nebo snad byl mimořádný jeho příběh? A co jím chtěl vlastně jeho autor vzkázat?

Problém Jáklova snímku tkví v tom, že na žádnou z otázek nedá přesvědčivou odpověď. Ve finále je nám sice podsouváno cosi na způsob národně-demokratického poselství, jde však o vzkaz tak neohrabaně prvoplánový, že jej nelze brát vážně. Relevanci příběhu, nepřehledného a žánrově rozkolísaného mezi hrdinským eposem a jalovou lovestory, podrývá už sama vstupní informace o autorské licenci: tvůrci prý schválně zvolili to období z Žižkova života, o němž se mnoho neví, aby mohli beztrestně fantazírovat o únosech, zradách a láskách. A konečně osobnost – tu sice mohl mít Jan Žižka pestrobarevnou, nicméně scénář ani jeho herecký představitel, hollywoodský rek Ben Foster, se s ní evidentně nepotkali.

Výsledkem je film, jenž tíhne k prázdným sloganům a gestům a jehož titulní hrdina je tou nejméně poutavou postavou. Film, který má přes svůj (na české poměry) astronomický rozpočet všechny atributy průměrné hollywoodské podívané – což nemusí být nutně nadávka, ale taky se to nedá nazvat výhrou. Ostatně Marhoulovo podobně ambiciózní drama Nabarvené ptáče stálo o polovinu méně, ale na rozdíl od Žižky přesně vědělo, co, proč a jak.

Budiž Jáklovi ke cti alespoň to, že jeho historický opus není samoúčelnou rychlokvaškou. Z každého filmového políčka, z každého pečlivě promyšleného záběru či choreografie bitvy, ano, i z oněch nadužívaných, leč čarokrásných dronových celků křičí snaha o řemeslnou poctivost. Dokud bývalý kaskadér Jákl dělá to, co umí nejlépe, to jest režíruje akci a herce, poštěstí se i zážitek s patřičným emocionálním nábojem (metodicky nasnímaná přehlídka bojových taktik včetně legendární vozové hradby v akci, kupříkladu). Selhává naopak všude tam, kde se jako spoluscenárista snaží o příběh. Ten vede nepřehledně od zrady ke zradě a bitvy k bitvě a navzdory svému názvu zůstává jen příslovečným čekáním na Godota. Pardon na Žižku.

Previous Next

Jan Žižka

Hodnocení FDB 85 % | Hodnocení redakce