Filmová recenze – Blízko lásce

Hned krátce po Novém roce vstoupil do kin snímek s pověstí jedné z nejsilnějších výpovědí loňské sezóny a prestižní velkou cenou z festivalu v Cannes na kontě. Jmenuje se Blízko a věci složité a těžko postihnutelné dokáže vyjádřit s odzbrojující naléhavostí.

Belgický režisér Lukas Dhont zaujal už v roce 2018 snímkem Dívka, v němž velmi citlivě vylíčil trápení dospívající transsexuální baletky. Křehký svět teenagerů sonduje i ve své novince, tentokráte na příběhu Rémiho a Léa, třináctiletých kamarádů, jejichž intenzivně a často projevovaná citová blízkost provokuje a pobuřuje okolí.

„Vy jste spolu?“ ptají se zvědavě spolužačky, zatímco spolužáci se jejich chování (v lepším případě) vysmívají. Diktátu konvencí záhy musí ustoupit vše, co dělá kamarádství kamarádstvím – sdílené zážitky, společné slzy, noci trávené pod jednou peřinou, tajemství šeptaná do ucha. Důvěrnosti mezi chlapci „se nesluší“, a to ani ve věku, kdy teprve vykračují z dětství do puberty.

Každý z chlapců reaguje na kritiku jinak: Rémi se uzavře, Léo hledá nové útočiště v „chlapáčtějším“ prostředí hokejového týmu a kamarádovi se pro jistotu začne vyhýbat. Výsledkem je tragédie, jejíž nevyhnutelnost všichni od začátku tušíme, ale přesto nás zasáhne v plné síle.

Tu sílu mimochodem spoluvytváří Dhont za pomoci rafinovaného přediva náznaků a metafor, vizuálních i dějových. Chlapci (fantastické herecké výkony Edena Dambrinea a Gustava De Waelea) jsou si fyzicky i psychicky neustále „blízko“ a jejich hry, pohledy a doteky zůstávají nevinnými pouze pro ty, kdo je tak chtějí vidět. Pátrat po povaze jejich vztahu ovšem nemá cenu, odpovědi na tuto otázku se nedočkáme a ani tu o ni nejde. Což je na Dhontově snímku možná to úplně nejlepší.

Blízko

Hodnocení redakce