Filmová recenze – Až na věky. A nebo ne?

Festivalem v Karlových Varech proletěl jako zářivá kometa - všichni se do něj zamilovali a všemožné poroty se na něm vzácně shodly: norský film Až na věky si z Varů odvezl pět cen. Vlastně je to trochu s podivem, nestává se často, aby tak široký divácký ohlas získal snímek z kategorie psychoanalytických dramat. Leč právě v onom paradoxu tkví i jeho síla; v tom, jak zlehka umí vyprávět, a přitom nezůstává na povrchu.

Celé to začíná jako tuctová romantická komedie o naplněné druhé šanci: Maria je rozvádějící se „třicítka“, jež si na party vyhlédne blonďatého sympaťáka. Za pět minut máme ruku v rukávě a za další dvě dítě na cestě. O pár minut, resp. sedm let později je nicméně vše jinak. A teprve v tom okamžiku startuje film doopravdy - zoufalým bojem hrdinky o ono „Až na věky“.

I když by se mohlo zdát, že Lilja Ingolfsdottir natočila vlastně jenom další typickou bergmannovskou „vztahovku“, skutečnost je o mnoho rafinovanější. Zhruba v polovině filmu, který do té doby řešil hlavně neutěšený stav manželství Marie a Sigmunda, se totiž autorčin zájem přenese do značně pochroumaného nitra hrdinky. Stále se tu bojuje o vztah, ale už je to boj jednostranný, veskrze osobní a hlavně hluboký.

Stačilo, aby Sigmund jednou nedorazil na párovou terapii. S pomocí psycholožky, jež se Marie, do té doby pevně přesvědčené o manželově vině, ujme, postupně přicházíme na to, že věci mohou být i jinak. A že nejde ani tak o to zachraňovat vztah, jako spíš zachránit sebe samu, protože lásku můžeme vyžadovat a dávat jedině tehdy, když milujeme sami sebe.

Rozvést tuhle poměrně složitou psychoanalytickou teorii tak, aby zvládla bavit diváka a současně posouvala příběh, není vůbec jednoduché, ale Ingolfsdottir si s tím dokázala poradit. A byť některé dialogy zavánějí sebehledačskými příručkami, nasazení a talent Helgy Guren všechny nerovnosti smažou. Přes její Marii navíc paradoxně poznáme i Sigmunda, a čím víc o nich obou víme, tím odlišněji je vnímáme.

Ingolfsdottir je mimochodem daleka tomu, aby stranila jednomu, či druhému: chápeme Sigmundovu frustraci, potřebu klidu a prostoru vedle hysterické partnerky, současně se ale přibližujeme i Marii, jež se v terapii „proměňuje“ z agresora v bytost s mnoha nejistotami a šrámy.

Finále vše vyřeší možná až příliš zjednodušeně a překotně, přesto nejednoho dojme. A jakkoli je hrdinčina cesta k sebepoznání trýznivá, pocit, jejž v divákovi vyvolá, má k trýzni daleko, ba právě naopak: naději vetknutou do názvu mu nikdy nevezme.

Až na věky

Hodnocení redakce