Drama, co má grády

Může existovat kultovní divadelní představení i kultovní filmová adaptace? Máme pro vás důkaz, že může.

Dustin Hoffman exceloval v 80. letech na Broadwayi i na plátnech kin. Coby Willy Loman, zkrachovalý prodejce, jenž celý život věřil, že úspěch a sláva čekají na každého někde za rohem, musí začít čelit nepříjemným životním pravdám o své rodině a podlamujícímu se zdraví. Skvěle natočený film ani po více než 20 letech neztratil nic ze své naléhavosti, ani aktuálnosti. Vždyť každá rodina má své kostlivce ve skříni a každému se občas zhroutí svět, pod tíhou života.

Willymu Lomanovi se vše rozpadá před očima, nejen v práci, ale hlavně doma. Se ženou mají dva dospělé syny, kteří svým rodičům nedělají úplně radost. Ovšem jsou jejich starosti o ně a především otcovské nároky oprávněné? Pokud jste někdy neslyšeli o Willym Lomanovi v podání Dustina Hoffmana, určitě ho musíte vidět – v jeho už tak dost nabité kariéře skvělými rolemi je to jedna z těch nejlepších. Tragédie člověka, který usiluje o zachování aspoň nějakého smysluplného místa ve světě, pro který se však stává stále více nepoužitelným, působí místy děsivě, ovšem také dojemně. Nadčasové pravdy Arthura Millera, bez veškerého patosu, byť to tak asi vyznívá, jsou v této adaptaci jeho hry dávkovány a podávány tak akorát a Hoffmanův výkon je jednoduše dechberoucí.

A ani postavy jeho synů, Biffa  (John Malkovich) a Happyho (Stephen Lang), rozhodně nejsou ploše napsané, natož pak zahrané. Především Biffova úloha je dosti obtížná – na jednu stranu ho trápí, že jím otec vždy svým způsobem pohrdal, na druhou stranu se snažil vždycky být mužem jako on, paradoxně mužem, který se mu svým způsobem protivil. Zkuste se v tomto zmatku vyznat jen jako lidé, a pak si to zkuste zahrát... Malkovich je prostě excelentní.

Sympatické na filmu je také to, že režisér Volker Schlöndorff ponechává snímku divadelní charakter. Hlásí se tak k původní divadelní předloze a to především vizuálně zásluhou kameramana Michaela Ballhause a napůl reálného, ​​napůl impresionistického designu Tonyho Waltona. Schlöndorff vše vysvětluje: „Toto není skutečný dům, protože pokud máte přílišné množství reality, už nepotřebujete tolik slov; jenže tohle je hra a ta by měla být tvořena slovy... Všechno by mělo být iluzí, s výjimkou emocí.“ Není proto náhoda, že Arthur Miller byl přítomen na natáčení, a tak zajistil, že jeho slova zůstala neporušená a nemusela se podřizovat vizuálním aspektům filmu.

Smrt obchodního cestujícího se místy podobá spíše psychologickému hororu než broadwayskému dramatu – jsou tu chvíle, kdy máte pocit, že se ocitáte ve filmu jak od Polanského, když se Willy propadá stále hlouběji do svého nitra, zatímco vnější svět ho jen bez povšimnutí míjí jako nějakého cizince. A to jsou chvíle, které jsme někdy zažili všichni...

Smrt obchodního cestujícího

Hodnocení FDB 77,8 % | Hodnocení redakce