Domácí péče: Smích a slzy ve dvou kabelách

Vlasta by se pro ostatní roztrhala: obětavá zdravotní sestra objíždí za vlastní peníze pacienty po moravských vesničkách a pomáhá jim od nejrůznějších neduhů, někdy předstíraných.Domácí péči ale potřebuje nejvíce ze všeho sama. Morousovatý manžel jí (a hlavně sobě) sice hned po ránu nalije štědrého panáka domácí slivovice, ale pak ji ani „nehodí“ autem na zastávku autobusu, natož aby jí pomohl jakkoliv jinak.

A tak Vlasta v dešti stopuje. Po bouračce na motorce jí v nemocnici najdou v břiše blinkr – a metastázy. Se suchým humorem se to stárnoucí žena dozví, se stoickým přístupem to přijme: co má dělat. Žije – a umírá – jak umí.

Domácí péče nebere zajatce, neohlíží se, jede nádherné sólo přímo na bránu. Vlasta potýkající se se soumrakem života, v němž jí nedokážou dát lásku ani nejbližší včetně odcizené dcery, hledá pomoc nalevo napravo, ale všechny strany selhávají. Státní zdravotnictví je neschopný aparát plný přebujelé byrokracie, v němž se empatie nahrazuje jen vyššími dávkami léků. („Měla byste trpět,“ podiví se Vlastin ošetřující lékař, když žena odmítne pilulky na snížení bolesti.) Selže i naděje v podobě alternativní léčby: tam zase umírající sestřička narazí jen na šarlatány a pitomce. Jak se říká, jedinou pomocnou ruku najde na konci vlastní paže, kterou ještě navíc stíhá pomáhat ostatním. Mimo jiné proto, že v každé ruce neustále tahá kabelu plnou lékařských pomůcek. Ty hlavní ale Vlasta nosí v srdci.

Domácí péče je malý zázrak: film pevně zakotvený v určité (moravské) realitě a přitom přinášející univerzální přesah. Ne nadarmo má šanci bojovat o Oscara, ne nadarmo díky hlavní postavě v něm vyhrála Alena Mihulová Křišťálový glóbus ve Varech. Mihulové skvěle sekunduje příjemně tlumený Bolek Polívka, ve vedlejších rolích se blýsknou Tatiana Vilhelmová a Zuzana Kronerová. Film o umírání je plný hořkého humoru, okamžiků neokázalého štěstí – a prožívání každé zbývající hodiny.