Filmová rencenze – Dobře prošlápnuté boty ze severu

Kdo chce Kaurismäkiho, dostane Kaurismäkiho. Karaoke Blues, novinka severského doyena, je jako oživlé slovníkové heslo věnované jeho osobité poetice: absolutně nic v něm nechybí, ale také nic nového neříká.

Z rádia se dozvídáme, kolik mrtvých přinesl den na válečné Ukrajině, ale jinak je to typické kaurismäkiovské bezčasí; svět, v němž se žije beze změny dobrých dvacet, pětadvacet let. Monochromatický, ošuntělý mikrokosmos plný zádumčivých ztracenců a podivínů osaměle pendlujících mezi neútulným domovem a ubíjející prací. Podivínů, kteří většinou nemluví a když přece něco pronesou, je to povětšinou absurdita pronášená s absolutní vážností.

Ulic, jimiž se pohybují, jako by se nový věk vůbec nedotkl – nikde stopa po reklamě, digitálních technologiích či jen bytostech oblečených aspoň trochu současně. I ty zprávy z Ukrajiny poslouchají lidé z analogových přístrojů. V barech se kouří, hudba tam zní zásadně z jukeboxu, a když si hlavní hrdinové Ansa a Holappa alias prodavačka a dělník, jenž „pije, protože má depresi a má depresi, protože pije“, rozhodnou vyměnit telefonní čísla, neuloží si je do mobilů, ale napíšou je na papírek (což se jim ukáže být osudným).

Před šesti lety hlásal Kaurismäki, že už žádné další dílo nestvoří, nakonec mu to ale, ostatně tak jako mnoha jeho souputníkům, nedalo a natočil film nový, který jeho fanoušci nadšeně přijali už v létě na festivalu v Cannes. Starosvětská romance má nezpochybnitelný půvab, osobitý suchý humor rezonuje a na své si přijdou i cinefilové, k nimž směřuje řada roztomilých odkazů a vzkazů, Jarmuschem počínaje, Bressonem konče. Přesto se jeden neubrání pocitu, že vidí něco, co zná jako své boty. A že nosit jedny boty čtvrtstoletí možná není úplně to pravé ořechové.

Previous Next

Karaoke blues

Hodnocení redakce