Co děláme v temnotách: Stmívání na lepší časy

Upíři jsou srandovní a na světle rozhodně nejiskří. Jestli po několika posledních letech nevěříte, přesvědčí vás novozélandská parodie na dokument Co děláme v temnotách. Pohled do života (a smrti?) několika členů „krvesajné“ menšiny ve stínech wellingtonského předměstí je jiný, než by se dalo od filmu o upírech čekat. Především je to ale velká zábava. 

Taika Waititi a Jemaine Clement poprvé dostali nápad na něco takového už kdysi dávno, v roce 2005. „Říkali jsme si, že teď je ta pravá chvíle,“ vzpomíná Waititi, který s Clementem dříve spolupracoval na humorném seriálu Flight of the Conchords nebo komedii Orel kontra žralok. „A pak, o sedm let později, jsme to konečně dorazili.“ 

V čele vampířího čtyřlístku stoji Viago, 379 let starý světák, který po ostatních vyžaduje, aby před zakousnutím oběti rozložili kolem noviny, nebo aspoň staré utěrky. Ostatní tři se shodují pouze v jednom, že se s Viagem neshodnou. Vladislavovi je 862 a disponuje uhrančivostí hraběte Drákuly, Deacon je ve svých 183 letech „nejmladší“ i „nejmodernější“ a v solidně podezděném sklepě pobývá strašidelný 8 000 let starý Petyr s image Nosferatu.  

Zatímco Waititi si zahrál Viaga, Clement se osobně ujal Vladislava. Zárodkem jejich podívané Co děláme v temnotách se stal krátký film s podtitulem Interview s pár upíry. V roce 2005 byli jeho hrdinové jenom tři. „Tenkrát nás napadlo: Upíři? To je jako ze 70. let!“ vzpomíná Clement. „Pak nám po nějaké době došlo, že upíři jsou zase v módě. A ještě později, že jsou hit! Než jsme se nakonec dokopali k našemu filmu, každý, komu jsme řekli, co točíme, už zase převracel oči.“

Co děláme v temnotách je pro Waititiho a Clementa čistě osobním projektem. Částečně jej financovali z peněz, které vydělali natáčením reklam a v jiných „cizích“ filmech. Pomoci se dočkali také od spoluNovozélanďana režiséra Petera Jacksona, který mimo jiné poskytl druhý štáb, právě pracující na Hobitovi. „Nevím, jak to říct, nebyli jsme parazité, ale jako něco, co se svezlo na Hobitových zádech,“ říká Clement. „Jako delfín, který plave za lodí.“ Díky tomu jsme se nikomu nezodpovídali a o všem si mohli rozhodovat sami. 

„Moje filmy jsou vždycky o někom, kdo se snaží být cool, nebo aspoň hrát podle pravidel, ale nedaří se mu to,“ vysvětluje Waititi. „Když jsme točili Co děláme v temnotách, došlo mi, že upíři představují kohokoliv, kdo má potíže zapadnout, zvlášť pokud jde o prostředí na Novém Zélandu. Imigranty, homosexuály, gotiky. Jakoukoliv subkulturu, která se musí potýkat s nadvládou mačo kultury grilování, momentálně vládnoucí celé zemi. Upíři představují každého, kdo nyní žije na okraji Wellingtonu.“ 

Upíři nejsou jedinou „subkulturou“ filmu. V temnotách se dokonce mihne i nějaký ten zombie, ale byli to vlkodlaci, kdo si nakonec uhryzli velký kus pro sebe. Vlkodlaci, kteří se snaží udržet si kontrolu nad svévolným přeměňováním – i používáním sprostých slov. Vzhledem k velkému ohlasu Co se děje v temnotách se nabízí myšlenka na pokračování. Bude?  

„Rádi bychom navázali krátkým filmem o vlkodlacích s názvem Co děláme v měsíčním svitu. Ukázali bychom, jak je manželky v noci dávají na řetěz. Kvůli těm zvláštním příležitostem, chápete,“ usmívá se Waititi. „Už jsme se bavili o všech možných podobách pokračování. Když jsme byli v Transylvánii, lidé nám navrhovali transylvánské pokračování, ve kterém se upíři vrátí domů,“ přiznává Clement. „Vladislava a Viaga jsme možná neviděli naposledy.“