Filmová rencenze – Bolest jako mávnutí motýlími křídly

Je to těžký film. Tak těžký, jak jen může být těžký život poznamenaný válkou, násilím a beznadějí. Ale léto je pryč a realita klepe na dveře, tak proč před ní zavírat oči.

Když začal režisér Maksym Nakonečnyj natáčet ukrajinsko-české koprodukční drama Pohled motýla, tížil jeho vlast „pouze“ vleklý konflikt na Donbasu. Právě do té doby je zasazen i příběh vojačky Lilji (Rita Burkovska), již tamní separatisté po měsících mučení propouštějí ze zajetí. Zraněná na těle i na duši, zaskočená reakcemi okolí i lidí nejbližších přichází domů, kde se doma být necítí.

Její příběh by se mohl odehrávat i teď, v době, kdy se válka rozšířila na celé území Ukrajiny. V prvé řadě tu jde totiž o osobní zkušenost, nikoli o politiku. Z dnešní perspektivy je však zajímavé sledovat, nakolik režisérův nekompromisně kritický pohled do vlastních řad koresponduje s oficiální rétorikou. Extrémní nacionalismus, lhostejnost či agresivní machismus uvnitř ukrajinské společnosti, to skutečně nejsou témata, o nichž by se v atmosféře modro-žluté euforie mluvilo často a s pochopením. A přece tu jsou přítomna a z Nakonečného nečernobílého debutu činí výpověď, když ne přímo odvážnou, tak určitě nezvyklou a v mnoha ohledech riskantní.

Aby nevznikla mýlka: Pohled motýla nevykazuje ani stopu sympatií vůči putinovskému režimu. Vlastně se v něm nedá mluvit o sympatiích vůči komukoli. Úzkostlivě se drží „motýlí“ optiky, chladné a neproniknutelné stejně jako tvář hrdinky. Lilja přezdívaná Motýl je coby operátorka bezpilotních dronů zvyklá na očistný nadhled (jejž nám připomínají i četná letecká intermezza) a stejně nezúčastněně „shlíží“ na celý svůj život. Ne že by se jí nedostávalo emocí, to jen bolest se z té výšky zdá tak nějak snesitelnější. A právě tento zdánlivě neosobní přístup k postavě, jež trpí velmi intimně a hluboce, dělá z Nakonečného filmu zážitek hodný pozornosti.

Možná vás nedojme, ale určitě vám nebude jedno.

Pohled motýla

Hodnocení redakce