Česká polistopadová filmová ikona – Jan Hřebejk – byl doposud neoddělitelně spojován se stříbrným plátnem a svým parťákem ze školy – Petrem Jarchovským. Nyní už je to jinak. Na obrazovky míří třináctidílný seriál z dílny HBO Až po uši.
Rozhovor s režisérem drzého romantického seriálu Janem Hřebejkem
Jak jste přistupoval k realizaci?
Když jsem nabídku od HBO Europe dostal, napadly mě tři zásadní klíče. Řekl jsem si, že seriál by se měl odehrávat v exteriérech kolem Vltavy. Hned od začátku jsem si přál, aby hudbu zkomponovala Vladivojna La Chia. Myslím, že se jí moc povedla a že tvoří důležitou součást vyprávění. Vznikala průběžně s natáčením a řada scén byla hudbou inspirována i při střihu. A za třetí jsem se rozhodl posunout romantického ducha předlohy směrem k větší komediální nadsázce.
Začněme lokacemi. Jak jste je vybírali?
Nakreslil jsem si jednoduché schéma Vltavy a čtyř mostů v centru – Palackého, Jiráskova, Legií a Mánesova. Kolem toho náčrtku jsem namaloval elipsu, která určila budoucí místa natáčení. Požádal jsem produkci, kameramana Asena Šopova a architekta Milana Býčka, aby se mému záměru přizpůsobili. Vznikly z toho i drobné úpravy ve scénáři. Jakub měl třeba původně pouze půjčovnu kol, zatímco v natočeném příběhu má půjčovnu kol a lodiček.
Proč jste zvolili právě tato místa?
Protože nabízejí unikátní pohledy na Prahu, které posilují romantického ducha vyprávění. Praha z řeky vypadá úplně jinak než z ulic plných aut a tramvají. Některá nábřeží – třeba Smetanovo – jsou odtud vidět nejlíp, protože z protějšího břehu už je to moc daleko. Vltava má také odlišný pohyb, než cítíme v hektickém pouličním ruchu. Líbí se mi i vltavské náplavky, které ještě před několika lety byly prázdné, zatímco dnes jsou plné lidí. Myslím si, že mosty, nábřeží a ostrovy jsou unikátní znaky Prahy. A nejsou tak zprofanované jako třeba Hradčany.
Zmínil jste se o komediální stylizaci. U kterých postav se projevuje nejvíc?
Některé postavy byly napsány ohromně vděčně, zatímco jiné mi připadaly trochu matné. Což není vina českých scenáristek, bylo to tak už v izraelském originále. Paradoxně to platilo hlavně o ústředním páru – Šárce a Jakubovi. S Aňou Geislerovou, která je o něco starší než protagonistka originálu, jsme proto usilovali o to, aby její postava působila více sebeironicky. A také o to, aby se v Šárčině jednání odrážel fakt, že už v ní tikají biologické hodiny. Chtěl jsem ji udělat aktivnější než v originále, kde se té mladé holky všechno dotýká a kvůli všemu hned pláče. Některé dialogy mezi Šárkou a Jakubem jsme proto improvizovali, aby se zdůraznil jejich humor. U jiného páru, Emy a Karla, jsme těžili hlavně z komiky situační. Tu jsme občas stylizovali až jako crazy.
Mluvíte o dvojici, kterou hrají Radek Holub a Anna Polívková. Proč jste je obsadil?
Radka si pamatuji z jeho divadelních rolí dvou největších romantických hrdinů všech dob: Cyrana a Romea. Oba zahrál výtečně, a mě proto lákalo udělat z figury trochu těžkopádného ajťáka romantického milovníka. Anna Polívková je jednak znamenitá herečka a navíc má ten dar, že může jednou vypadat strašně a jindy překrásně. Což její postava vyžadovala. Navíc jsem věděl, že oba mají mimořádné klaunské vlohy a spolehlivě uhrají groteskní scény, o nichž byla řeč.
Konfliktní manželský pár ztvárnili Hynek Čermák a Jitka Čvančarová. Jak se Vám spolupracovalo s nimi?
Hynka jsem obsadil do takzvaného protiúkolu. V mém filmu Nevinnost hrál chlapa zamindrákovaného a citově zraněného. Napadlo mě svěřit mu figuru zcela opačnou – sebestředného děvkaře, který svou rodinu sice zahrnuje luxusem, myslí však hlavně na vlastní povyražení. A podle mého soudu ji vystihl bezvadně. Jitku, jejíž role dermatoložky Zuzany byla možná napsaná nejlíp ze všech, jsem před natáčením vůbec neznal. Nadchla mě svým přístupem k práci. Nic pro ni nebyl problém, do všeho šla naplno. Nemyslím jen ty lesbické erotické scény, které má Zuzana s Lindou, ale i některé její hádky s manželem. Hrála je tak na doraz, že občas byly až moc bolavé. A my jsme je museli trochu zjemňovat, aby nevybočovaly ze žánru.
Stárnoucí herečku Carmen zosobnila Jana Švandová. Nebránila se své stylizaci do podoby zahořklé alkoholičky?
Vůbec ne, naopak ji to moc bavilo. Možná proto, že v civilu jí to pořád velice sluší. Hrát devadesát procent scén ve zdevastované podobě není pro dámu jejího věku vůbec samozřejmé. O to víc si jí vážím. Navíc dobře zafungovala chemie mezi Janou a Aňou v roli její dcery. Nešlo o žádný souboj, což by se u tak kvalitních hereček klidně mohlo stát, ale o vstřícnou souhru. A Aňa je taková profesionálka, že Janě většinou jen přihrávala. Což bylo v pořádku, protože Šárčina afektovaná matka má být v těch scénách dominantní.
A co další protagonisté?
Pracoval jsem i s méně známými herci – s režisérem Jiřím Havelkou a se slovenskou herečkou Janou Kolesárovou, která žije v USA. U Jiřího obdivuji jeho schopnost improvizace a konverzačního humoru. Jana mě nadchla svou ochotou riskovat. V postavě lesbické masérky Lindy proto našla řadu nečekaných poloh. Lenka Krobotová v roli Markéty obdivuhodně zvládla zahrát postavu odpudivou a zároveň zábavnou.
Vyskytují se v seriálu nějaké zajímavé interiéry?
Několik různých prostředí jsme natočili v holešovickém kulturním centru La Fabrika. Odehrává se tam vernisáž fotek Jakubovy mrtvé sestry, v tamějším baru flámují Zuzana s Emou a v závěrečném díle tam probíhá natáčení reklamy. Využít jeden objekt na několik různých způsobů mě baví a navíc to zlevňuje náklady. Atraktivní jsou myslím také obě prostředí spjatá s vinařem Jiřím, kterého hraje Jaromír Hanzlík. Jeho podnik jsme natočili ve vinařství Sonberk u Mikulova, což je možná nejmodernější objekt tohoto typu u nás. A pro jeho pražský byt jsme přizpůsobili ateliér ve věži na Malostranském náměstí, který patřil režisérovi Zdeňku Podskalskému a který dnes používá jeho syn.
Čím se Váš seriál liší od standardních romantických seriálů?
Já se na ně moc nekoukám, proto si to netroufám posuzovat. Snad se liší ve větší míře nadsázky i autenticity. Možná taky v přesnějších, vtipnějších a úspornějších dialozích. Každopádně jsme se snažili, aby v nich bylo co nejméně vaty. Ale jestli se nám to podařilo, to už musejí posoudit diváci.