Svatá válka: Krvavý půlměsíc

V prvé řadě je nutno vyvrátit oblíbený názor, že všichni teroristé jsou muslimové. Teroristů ve jménu kříže je také dlouhá řada, pomysleme na IRA, ugandskou Boží armádu odporu nebo americké radikály vraždící lékaře, kteří provádějí potraty. Ostatně i psychopat Breivik se považuje za novodobého křižáka. 

 

Také neexistuje typický muslim, podobně jako nejsou stejní všichni křesťané. K islámu se přece hlásí 1,6 miliard lidí těch nejrozmanitějších kulturních pozadí, od Arabů přes Afričany po Indy nebo Indonésany.

 

Islámský fundamentalismus ovšem je vážným globálním problémem. V oprávněném rozhořčení nad následky terorismu ve jménu Alláha ovšem rádi zapomínáme přemýšlet o jeho příčinách. Většina arabských zemí stále zůstává diktaturami, ve kterých útlak, sociální a ekonomické problémy způsobují frustraci mas a radikalizaci jedinců, kterým je náboženství často posledním východiskem.

 

I v Evropě pociťuje mnoho mladých lidí bezvýchodnost, která je žene do náručí nenávistných štváčů. Mezi mladíky, kteří z Francie nebo Německa utíkají do řad IS, je i mnoho těch, kteří k islámu konvertovali. V modlitebně radikálního klerika dostali chudí kluci z rozvrácených rodin poprvé v životě pocit, že někým jsou a jejich život může mít smysl.    

 

A co že tedy ten džihád vlastně je? Pojem má tradičně dva výklady: velký džihád je spirituální cesta, individuální přibližování se Bohu. Malý džihád je takříkajíc vnější práce ve jménu Alláha. Zdaleka jí však není myšlen jen ozbrojený boj, ale také zakládání náboženských škol či třeba chudobinců. 

 

Džihád mečem má ovšem dlouhou tradici, která souvisí s politickým klimatem v Arábii v Mohamedově době. Náboženství tehdy bylo nástrojem tuhého mocenského boje. Stejně jako Evropané dávali svým výbojům „vyšší“ smysl, když je prohlásili za křižáckou výpravu, prodával raně středověký chalifát kdejakou válečnou výpravu za náboženskou povinnost.

 

Ke kořenům i za současnými podobami ozbrojeného džihádu se můžete vydat na Spektru.