Létající monstra: Když nebi vládli draci

Paleontologové odkryli pterosauří druhy o velikosti vlaštovky i s rozpětím křídel jedenáct metrů. Příšera velikosti malého letadla zvaná Quetzalcoatlus nejspíš byla největším tvorem, který kdy brázdil nebe. Její jméno odkazuje na středoamerického boha z předkolumbovských dob, opeřeného hada Quetzalcoatla. První zkamenělina pterosaura byla popsána už v roce 1784 italským přírodovědcem, který křídla neznámé obludy považoval za ploutve mořského tvora. V obecné představě už pterosauři sice platí za rozené letce, málo se však ví, že se stejně obratně také chodili po zemi. Většina druhů totiž používala přední létavé končetiny i k docela ladné chůzi.

 

Způsob, jakým se pterosauři pohybovali vzduchem, přitom dodnes není uspokojivě rozluštěn. Ostatně i odhady váhy  Quetzalcoatla se pohybují mezi 70 kilogramy a čtvrt tunou. Především je těžko představitelné, jak by se studenokrevní plazi, kteří potřebují hodiny slunění k dosažení „provozní“ teploty, vůbec mohli vznést k nebesům. Nejnověji se proto má za to, že byli teplokrevní a mohutné svaly předních končetin možná pokrývala hustá srst.

 

Když už se dostali do vzduchu, mohli někteří pterosauři vyvinout rychlost i sto dvacet kilometrů v hodině. Velké druhy jako Quetzalcoatlus překonávaly obrovské vzdálenosti, s využitím vzdušných proudů ulétly tisíce kilometrů za potravou či na shromaždiště, kde se pářily a kladly vejce.

 

Ani o rozmnožování létajících plazů toho ovšem nevíme mnoho, jejich zkamenělých vajec bylo nalezeno jen několik. Ta prázdná byla zploštělá jako vyfouknutý míč a bez známek proražení, očividně tedy neměla pevnou skořápku jako vejce dinosaurů a ptáků, ale byla měkká jako u současných ještěrek. Již pterosauří embrya měla vyvinuté blány křídel, a fosílie již týdny starých mláďat vykazují vysoký stupeň pevnosti kostí, takže mláďata musela být schopna letu už velmi brzy po vylíhnutí.